Kdepak jsi, krásný světe

„Co když smyslem života na zemi není věčný pokrok k nějakému blíže neurčenému cíli – jako vývoji a výrobě čím dál lepších technologií, rozvoj čím dál složitějších a nesrozumitelnějších kulturních forem? Co když tyto věci jen přirozeně přicházejí a odcházejí, jako příliv a odliv, zatímco smysl života zůstává stále stejný – žít a být s jinými lidmi?“ Moje druhá kniha S.R.. dopadla určitě lépe nežli Normální lidi, ty jsem nezvládla dočíst, prostě mi ta konverzace hlavních hrdinů nic neříkala. Tahle kniha se mi četla lépe, navzdory chybějícím uvozovkám, a připadala mi trochu reálnější. A ačkoli jsem velmi často ani Eileen, ani Alici – o pánských hrdinech se snad ani nezmiňuju – nechápala, tak mě jejich životní peripetie zajímaly. Rodinné nesrovnalosti především Eileeniny rodiny (konkrétně svatebčanka Lola) byly občas k popukání, ale občas i k pláči. Postava, které jsem nejméně rozuměla, byl Felix, ale o to víc mě jeho vývoj zajímal a překvapoval. Poslední dvě kapitoly mě posadily na zadek, ale proč ne. Takže výsledný dojem neurazí - nenadchne; možná jsem už věkem příliš vzdálená všem postavám, takže občas mám pocit, že (se v tom) bezobsažně plácají. Ovšem nemohu nezmínit naprosto skvělý poslední dlouhatánský odstavec kapitoly 25, velká poklona také paní překladatelce! Jako by do knihy vůbec nepatřil, ale mně fakt učaroval, paráda.

Velké špatné, bohužel. Až na samém závěru, v posledních dvou kapitolách, jsem měla pocit, že čtu o lidech z masa a kostí, kteří řeší to, co jiní lidé z masa a kostí. Vinu, vlastní nedostatečnost, pocit osamění. Jinak to smrdělo akademičností, šustělo papírem a nemělo hlavu ani patu. Závěr ale horší dojem nenapravil, a podruhé říkám: bohužel.