Kdepak jsi, krásný světe

„Co když smyslem života na zemi není věčný pokrok k nějakému blíže neurčenému cíli – jako vývoji a výrobě čím dál lepších technologií, rozvoj čím dál složitějších a nesrozumitelnějších kulturních forem? Co když tyto věci jen přirozeně přicházejí a odcházejí, jako příliv a odliv, zatímco smysl života zůstává stále stejný – žít a být s jinými lidmi?“ Moje druhá kniha S.R.. dopadla určitě lépe nežli Normální lidi, ty jsem nezvládla dočíst, prostě mi ta konverzace hlavních hrdinů nic neříkala. Tahle kniha se mi četla lépe, navzdory chybějícím uvozovkám, a připadala mi trochu reálnější. A ačkoli jsem velmi často ani Eileen, ani Alici – o pánských hrdinech se snad ani nezmiňuju – nechápala, tak mě jejich životní peripetie zajímaly. Rodinné nesrovnalosti především Eileeniny rodiny (konkrétně svatebčanka Lola) byly občas k popukání, ale občas i k pláči. Postava, které jsem nejméně rozuměla, byl Felix, ale o to víc mě jeho vývoj zajímal a překvapoval. Poslední dvě kapitoly mě posadily na zadek, ale proč ne. Takže výsledný dojem neurazí - nenadchne; možná jsem už věkem příliš vzdálená všem postavám, takže občas mám pocit, že (se v tom) bezobsažně plácají. Ovšem nemohu nezmínit naprosto skvělý poslední dlouhatánský odstavec kapitoly 25, velká poklona také paní překladatelce! Jako by do knihy vůbec nepatřil, ale mně fakt učaroval, paráda.

Sally Rooney bývá označována za mluvčí irských mileniálů, pro které to ale není zrovna lichotivá vizitka. Emocionálně křehcí a do sebe zahledění lidé, kteří kolem sebe v Dublinu vystavěli zeď z levicových intelektuálních konceptů (v této knize je to hlavně globální nespravedlnost a klimatická úzkost) a odsoudili tradiční společnost, včetně svých rodičů na venkově. Ve svém třetím románu ale autorka ukazuje, že prostoupení života politikou její generaci životní štěstí nepřineslo, naopak. Postavám je tentokrát už přes třicet a procházejí poněkud bezútěšnými vztahy. Úspěšná spisovatelka Alice (zjevně autorčino alter ego) a skladník Felix na sebe v odlehlém městečku v podstatě zbyli, ona svá životní zranění léčí antidepresivy, on spíše alkoholem. Oproti tomu Eileen (druhé autorčino alter ego, kterému jen nízké sebevědomí nedovolilo prorazit) a Simon si byli vlastně vždy určeni, ale utíkali před banalitou vztahu s člověkem v dětství a obavami, že by o druhého mohli přijít, kdyby milostný vztah nevyšel (jejich bolestný vztah ukazuje, jak je takové uvažování zcestné). Autorka svůj příběh tentokrát dovyprávěla do konce, kterým obnažuje nepříjemnou pravdu o své generaci, že povýšenectví a pohroužení do politiky vede jen k nenávisti k vlastnímu životu. Jak píše Eileen v jednom z e-mailů: „Rather than worrying and theorising about the state of the world, which helps no one, I should put my energy into living and being happy.“ Jinak řečeno, účast na demonstracích na podporu Palestiny člověku štěstí nepřinese, zatímco přátelství, láska (a sex) zpravidla ano. A když je člověk šťastný, pozná to tak, že ho potěší třeba jen vůně deště nebo pohled na rozkvetlý strom v parku, zkrátka děkuje za každý den a dýchá život plnými doušku, aniž by o musel dumat o jeho smyslu…