Asfalt

Kenneth Blix si nalije panáka. Tuplovaného. To je noc. Kolem jedné se vrátil od Ba´al Zebuba a nastoupil druhou směnu. Hodí to do sebe na ex. Alkohol vystřelí do hrdla jako trifidí žahadlo. Kniha je brutálně krvavá, bolestná a skoro celá se odehrává v Pekle. Obsahuje málo humoru, což mě docela štve. Je tu však spousta pasáží k zamyšlení. Líbí se mi, jak mistr Kopřiva do svého příběhu celkem nenuceně vložil popkulturní filmové odkazy. V tomto příběhu jich rozhodně několik najdete. Skoro pokaždé mají něco společného s Peklem. Malá ochutnávka: ...opře se rukou o strom, předkloní se, chrchlá, plive, třpytky hlenů pleskají do trávy a - - ostrý dotek zubů, dlaň se propadne do kmene, něco se do ní zakousne a Lukas se podívá a volnou rukou si ucpe ústa, aby ztlumil zaječení, protože - - jeho ruka vězí po zápěstí v kmeni a Lukasův zpitomělý mozek vříská "kously mě úvodní titulky z Rocky Horror Picture Show", ale není to Patricia Quinnová, je to ten strom, do ruky se mu zakusuje jen strom, v černé kůře se rozevírají šedé rty, do trávy cákají sliny a Lukasova krev." Neodolal jsem, a když jsem nedavno dočetl jednu z nových knih, při rozhodování, co si vzít do práce na čtení, jsem zvolil jistotu. Asfalt je perfektní příběh a nikdy neuškodí, si jej zvopáknout. Místo tradičního citátu na konci komentáře jsem zvolil spíš takový monolog, který ale rozhodně stojí za zamyšlení. Monolog: "Tak dost. Dost. Mysli na něco jinýho. Třeba. Jakej film natočil Stanley Kubrick v roce 1968 ? A John Landis v roce 1992 ? To nemá cenu. I kdybych si vybavil kompletní filmografie, rok nedám. Dobře jinak. Otázka: Co mají Stanley a John společnýho ?" PS – Tento příběh vřele doporučuji!

„První úder utrhne Kuffenbachovi obličej. To není dobrý začátek.“ Když pominu on-line konzumované „Aktivní olovo“, byl pro mě „Asfalt“ důkladnějším seznámením s tvorbou Štěpána Kopřivy. Uplynulých téměř 10 let výrazněji nerozptýlilo vzpomínky na pekelnou cestu Kuffenbachova komanda. Užila jsem si ďábelskou porci zábavy a užila bych ji ještě víc, kdyby byla o 150–200 stran kratší. Málo platné, 640 listů naplněných převážně šploucháním krve, čvachtáním vnitřností a praskáním kostí je prostě příliš. Šetřit se dalo i s drbáním o filmech, režisérech a hercích, co člověku moc neřeknou, pokud se hlouběji nezajímá o kinematografii (například můj drahý musel být v těchto pasážích úplně mimo mísu). Vyhovoval mi přístup, kdy se děj tříštil mezi více osob – různorodost umožnila vybrat svého oblíbence (doktor Holofaust a Chorozon bavili cynickou Metlu nejvíc). „Ostranského povaha a omluva jsou něco jako hmota a antihmota. Kdyby měl z úst vypustit jediné slovo omluvy, explodoval by vesmír. Minimálně ten jeho.“ Zápletka překvapivě nebyla tupá, má v sobě zubaté ostří postřehů a úvah - nepřevratných, přesto jde o přidanou hodnotu. Srovnání s Kulhánkem, otcem subžánru v českých končinách, Kopřiva bez problémů ustál, v některých ohledech mi připadá dokonce i lepší, variabilnější. A jak už teď vím, autorova tvorba zraje jako víno, jeho knihy se zařadily k mnou vyhledávaným. 75%