Rok 1945 přinesl konec války, zlo ale nikam nezmizelo. A najít si mohlo každého. Jiří Padevět přichází s novým souborem čtenářsky oblíbených mikropovídek. Ukazuje v nich v jiném světle rok 1945, který poválečná propaganda zobrazovala jako čas osvobození a světlých zítřků. Pozadí konce války bylo však pro mnoho lidí děsivé. V nepřehledných situacích nikdo nevěděl, kde končí spravedlnost a začíná msta, kdo je přítel a kdo nepřítel, kde číhá nebezpečí a kam se před ním ukrýt. Padevět čtenáře sugestivně vtahuje přímo do mezních životních okamžiků, nechává rozestoupit řádky učebnic a znovu se mezi nimi snaží oživit to, co čas pohřbil pod tiskařskou černí: osudy jednotlivých lidí, kteří se pod vahou dějin buď zlomili, nebo ji dokázali unést. ––– Pokud jde o zlo, není to nějaký abstraktní pojem, jsme to my všichni. Lidé ochotní sáhnout po majetku a životě někoho jiného, pokud to povolené otěže zákona na chvíli umožní. Kromě obrovského množství lidí, kteří neudělali nic špatného, ale mlčeli ke zlému, jsou pro mne nesporní vítězové roku 1945 dva. Jednak humanista Přemysl Pitter, který během své akce Zámky věnoval péči židovským i německým bezprizorním dětem a nedělal mezi nimi rozdíly. Dalším byl novinář Michal Mareš, který neváhal psát a publikovat o tom, co se děje během odsunu Němců. Příznačné je, že první skončil po únoru 1948 v exilu, druhý v komunistickém kriminále.