Pokračování dalších Padevětových historických minipovídek. Tentokrát přelomový rok 1945, v celé jeho hrůze i naději. Kratičké skici, subjektivně laděné, a nakonec strohé objektivní konstatování: bylo to tak a tak. Mrtví, ranění. Mučení, vraždy. Občas ale i šťastný návrat… Ať už se jednalo o osud konkrétního člověka (Edvard Beneš, Josef Čapek, Ivan Gončarenko), anebo o kratičké osudové portréty lidí neznámých, anonymních. A že těch šílených osudů, zbytečných smrtí, zklamání, návratů i marných čekání na konci války bylo…

Jaro roku 1945 bylo v Čechách a na Moravě velmi kruté. Obětí násilí se mohl stát prakticky kdokoli. Pachatelem mohl být také kdokoli, od vojenských zběhů, přes revoluční gardisty až po rabující vojáky Rudé armády. Kniha je plná mikropovídek zakončených údajem, kde a kdy se udála. Za každou je vysvětlující, historický komentář. Samotné příběhy jsou kraťounké a někdy působí nevinně, ale komentář v doslovu ten zdánlivý poklid rozstřílí na cucky. Nejvíce oceňuji autorovu nestrannost, nešetří ani prezidenta Beneše, a také to vystižení atmosféry doby, které je velmi působivé. Citace: Město se chvělo svobodou a jarem a asi se i ono snažilo ze sebe setřást minulost. Na nároží za mostem vracely ženy v kabátech pomalovaných svastikami dlažební kostky do mozaiky města a několik mužů je u toho hlídalo a hlučně hodnotilo jejich těla.