Sny a sekyry

Útlá nenápadná knížka napěchovaná až po okraj nádhernými slovy o drsné době s mnoha bestiálními i obdivuhodnými činy. Ovšem pozor - toto není kniha, která \"se čte sama\", která předkládá čtenáři fakta a události důkladně předžvýkané, zpracované a lehce stravitelné. Tuším, že se zde naplno projevila pedagogická nátura autora (pedagogické studium - byť nedokončené - na Karlově Univerzitě), kdy po čtenáři vyžaduje soustředěnost, znalosti a hlavně ochotu si případné mezery ve znalostech nedávné historie naší země v průběhu četby doplňovat. A přiznávám, že jsem těch mezer, ba přímo propastí, ve znalostech měla přehršel. Díky dnešní instatní době už jsem ani nemusela během čtení obíhat knihovny, stačilo použít internet. Jiří Padevět má úžasný dar slova. Dokáže několika větami navodit dokonalou atmosféru doby, zhmotnit pocity, dostat se čtenáři pod kůži. Jeho poetické slovní obraty jsou vyjímečné. Ano, jde o opakované stylistické ztvárnění (viz. komentář od uživatele níže), ale myslím si, že to byl záměr. Krátkými hutnými útvary dokáže vystihnout vše podstatné. Rozvláčnost by byla na škodu. Některé příběhy mi pronikly hluboko do srdce a mrazivými prsty tam zanechaly jizvy. Tahle kniha vyžaduje čtení pomalé, dávkování střídmé, užívání dlouhodobé, nezbytně doplněné přemýšlením. Tudíž to prostě nemůže být kniha pro každého, dokonce ani pro většinu našeho národa. Neboť kdyby byla většina lidí schopna úvah přesahující jejich každodenní pinožení, vypadalo by to v naší zemi poněkud jinak. Bohužel. Odložím si zde pár úryvků. "Zvedl hlavu, sundal si klobouk a oprášil z něj strouhanku rzi. Jako by toho červenohnědého prášku nebylo všude dost, jako by ho neměl v očích, uších, v puse, po celém těle. Rezavění těla i mysli. Přes šedý mrak nakouklo na rezavou zemi slunce a obtočilo světlo okolo trubek. (...) Bohumil Hrabal se rozhlédl po dvoře a napadlo ho, že jeho smích bude z té rzi okolo taky červený. Ze slunce upadl kousek rzi, a jak si zrovna odplivl, zaskřípalo to mezi zuby." "Anastáz Opasek se dívá na béžově natřené dveře cely. Slovo "doživotí" mu táhne hlavou jako karavana pouští. Vstane, dojde k těm dveřím a prstem na ně namaluje kříž. Pak se začne modlit. Co je doživotí proti věčnosti." "Na hladině se lámalo světlo březnového slunce a nechávalo na vodě spoustu střepů. Kupodivu nešly ke dnu, ale houpaly se na hladině jako opuštěné lodě. Házel lopatou, a jak to dopadlo do vody, pozhasínalo to pár těch střepů, nebo lodí. (koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau)"

Formou obdobné jako „Ostny a oprátky“ a „1945“, které jsem přečetla dříve; minipovídky nebo, chcete-li, dějepisné hádanky. Uhodnete, jakou část dějin tahle zprvu banální příhoda o marmeládě, namazaném krajíci nebo plátku tlačenky zpodobňuje? Běžná situace, která ale vyústí do nějaké překvapivé pointy s historickým kontextem. Někde jsem musela googlit, ne vždy mi tentokrát jméno napovědělo, a i když napovědělo, stejně jsem si chtěla přečíst podrobnosti, takže fajn cesta k dalšímu dějepisnému poznávání naší nedávné historie… Někde stačilo k pochopení souvislostí vedle jména závěrečné datum a místo. A někde ani nebylo uvedené jméno, na závěr stačila poznámka „Všetaty, 15.ledna 1969"… A pamětníkovi je asi jasno, kdo je tím právě probuzeným člověkem, který po otevření okna čichá v zimním vzduchu sousedův kouř z komína… Chápu, že ne každý je toto formou nadšen, mně se ale líbilo; nejen tou možností, aby se čtenář sám dopátral kontextu, ale i tím poznáním, že i významným dějinným okamžikům předchází běžný život, zdánlivě bezvýznamné minuty, které se náhle překlopí do akce, která může pohnout chodem dějin.