Zpráva o soužití původních indiánských obyvatel a imigrantů u Velkých jezer ve třech generacích, Odžibvejové a Finové, Vlčí růže a Malá pracka, dopisy z roku 1973 a 2018 - a podmanivý příběh o manželství, mateřství, prolínání mýtů a reality a jednom zmizení. Melancholické, napínavé a dlouho doznívající.

Tak tímhle výletem do Minnesoty mě Katja Kettu vážně hodně překvapila. Znám od ní Můru, Porodní bábu a nějaké povídky, čili čekal bych úplně jiné prostředí i dobu. O tom, že se Finové před cca 120 lety usazovali v indiánských rezervacích a mísili se s indiánským kmeny až do té míry, že vznikl výraz "Findián", jsem slyšel poprvé. Zaujalo mě to až tak, že si k tomu hodlám zjistit něco víc. Přes krásný jazyk a dle mě skvělý překlad se to nečte úplně snadno, musíte si chvíli zvykat na trošku složitější styl vyprávění. Ale pak vás to dostane. Je to Katja jak ji známe, čili je to spíš ženský příběh, místy je to hodně syrové a plné sexu a ženám a dětem se tam bohužel často dějí hnusné věci. Hodně zajímavá je ta indiánská, odžibvejská linka. Ať už jsou to až příliš živé mýty, které hlavní hrdince Lempi, "Malé pracce", vstupují do života, tak reálná historie. Misijní školy, kam se nuceně odvážely indiánské děti aby se často nikdy nevrátily, ztracená děvčata, po kterých nikdo nepátrá, nebo třeba indiánské hnutí z počátku sedmdesátých let, které vyvrcholilo obsazením Wounded Knee a řadou mrtvých. Je to zatraceně dobré.