„Tady nikdo nechce vzpomínat. Rusko je země, ve který má zapomínání dlouhou tradici a zatajování je největší ctnost v životě.“ Jakmile dojde na Rusko posledních sta let, jsem z toho vždycky trochu naměkko. Ne že by mi nějak imponovalo, spíše naopak. V tomhle ohledu finská spisovatelka Katja Kettu žene vodu na můj mlýn, protože historii sovětských pracovních táborů, i současnou politiku mafiánských pohlavárů líčí bez příkras, přičemž v některých momentech člověk pomalu víc doufá, že jde o fikci a ne realitu. Naneštěstí se autorka do líčení hrůz a utrpení pustila s takovou vervou, že se jí dějová linie rozpadla do sledu obrazů, jenž drží pohromadě jen silou vůle. Ústřední linie s Irgou je po všech stránkách strhující, ale jakmile se děj přenese o osmdesát let dál k vnučce Verně a následně k ruskému prezidentovi, celé to sklouzne ke kolotoči pudových tužeb a politické konspirace. A to už mě příliš nebavilo, třebaže závěr poskládal všechny kousky mozaiky do relativně smysluplného obrazu.

Zběsilá kniha - po Porodní bábě předpokladatelně vášnivá, v epizodách plných násilí, utrpení, zrad se opět ukrývá příběh o lásce a přátelství tak čistém, jak může ve špíně světa být... Prolínání časových rovin a takřka neuvěřitelných životních běhů, prostupování křesťanské a pohanské symboliky a prakticky neznámé prostředí Marijska vzbuzují dojem neskutečna - jako by člověk četl fantasy. Přitom některé pasáže až fyzicky bolí... Jinými slovy - tato kniha je zdrojem rozkoše, kterou nutno opatrně dávkovat. Já ji četla na své poměry dlouho - ale nelituji...