Měli bychom mít hlad, pokud čteme tuto povídku? Nejspíše ano. Jinak marně pátrám po jakémkoliv přesahu této knihy. Možná nabádá naopak k tomu, abychom hlad nikdy neměli, protože potom by se nám mohli stát nemilé věci. Knihu jsem přečetl na koupališti v obležení nasycených těl. Možná někdo trpěl hladem, ale většina z nich zřejmě dobrovolně. Příběh je milý, nekonfliktní, až nevědomě sterilní. Tentokrát mě neuchvátily ani obrazové plochy. Zklamání, které brzy odezní, protože nemělo čas zasáhnout...

Murakami je takový čaroděj. Do svých povídek začarovává a ukrývá skryté významy a pak se jen shovívavě usmívá a přihlíží, kolik a co jeho čtenář rozlouskne a objeví. Mám dokonce pocit, že si tohle pohrávání se čtenářem ve svých povídkách užívá dvojnásob. Soudím, že „Útok na pekárnu“ můžeme číst ve dvou rovinách, jako kritiku jedince a jako kritiku společnosti. V japonské literatuře posledních let se jako červená niť táhne motiv letargie. Letargie, nuda, prázdnota. Není nic, co by dokázalo hlavní hrdiny uspokojit, naplnit, dát jim pocit satisfakce. Hrdinové jsou vyprahlí, otupělí výdobytky moderní konzumní společnosti a vlastně toho není příliš, co by je z tohoto stavu dokázalo vytrhnout. Nešokuje je drsný sex, drogy, ani násilí…….. Ačkoliv z povídky to jednoznačně nevyplývá, je možné, že právě u Murakamiho náhlý a nezvladatelný „ HLAD“, jenž u jeho hrdiny jednoho dne náhle a nečekaně propuká, je jen jakousi alegorií posledního záchvěvu touhy po životě, touhy po vyrvání se z prázdna, stavu pasivity, nehybnosti, otupění. Přichází dvakrát. Poprvé v mládí (v teenagrovském období toužíme všichni revoltovat a „měnit“ svět po svém). Hrdinovi se však tehdy nepodaří dotáhnout svou revoltu dokonce (utlumí ho pekařův kompromis, který mu vnutí něco, co hrdina vlastně ani sám nechce, ale je ochoten to akceptovat). Podruhé se „atak hladu“ objeví krátce po svatbě (nová životní etapa, obvykle rovněž spojována s očekáváním změny). Nepřímou kritiku společenských systémů můžeme „přečíst“ v útoku na symboly politické moci (komunistický pekař milující Wagnera, dva hlavní totalitní režimy 20. století) a McDonald (nejvýstižnější symbol kapitalistického Západu). A závěr ? „Hele, bylo to všechno opravdu nutný?“, zeptal jsem se jí znovu. „Jistěže bylo“, odpověděla mi……..Na hladině se poklidně zrcadlilo nebe a drobné vlnky jemně šplouchaly o boky lodi, jako když se třepetá ve větru hedvábné pyžamo. Natáhl jsem se na dno člunu, zavřel oči a čekal, až mne stoupající příliv donese právě tam, kam má.“ Prostě Murakami :)