Píseň o Dveřníkovi

Název nelže. Skutečně ta kniha zní jako píseň. Svou melodií mě dokonale pohltila. Bohatě vykreslené prostředí, paralelní světy, časový paradox, kouzelný svět Domu, pestrost akcí, dobrodružství, napětí. A především nádherná přenádherná poetika textu. Píšete si tajně básně, paní Rečková? Věřím Vám. Dveřník je ten, kolem kterého se vše točí a motá, pak taky Cyril a sympaťanda Elis. Netušila jsem, že existují české ženy, které umí napsat slušnou fantasy. Existují. P.S. Košilka knihy se svalovcem jak z památníku jedenáctileté slečny se fakt ale nepovedla.

Otrok, milenec, králův služebník, katův společník a jeden ze ztracených Dveřníků, mužů, kteří umějí najít a použít brány do cizích světů. Kewen je navíc umí i zavřít. Lidé si ho váží, panovníci se ho bojí a ženy ho milují. Zdá se, že dokáže přemoci i čas. Jana Rečková stvořila éterický příběh na rozhraní sci-fi a fantasy, jenž se ubírá po skutečně podivných cestách a probouzí v člověku současně nadšení i nejistotu. Dvě časové linie, které míří ke svému spojení, se vzájemně prolínají, pronikají a doplňují, čímž si vynucují neustálou pozornost a pro udržení ostrého obrazu a čistého zvuku je potřeba být stále ve střehu. Otázky času a prostoru jsou tu zpracovány tak jedinečným způsobem, že nabízejí neopakovatelný zážitek se spoustou váhání, jestli tomu stále ještě rozumíte, nebo jste se už kolosálně ztratili. A těch inkoherentních dojmů z četby je povícero. Je to dojemné i krutě nelítostně, jsou tu tradiční motivy i vizionářská spojení, které by vás nikdo nenapadlo dávat dohromady, můžete bádat v metafyzice bran nebo po tuctech kosit nepřátele laserovými zbraněmi, králové jsou pomatení, kati přátelští, princezny k zulíbání a dlouhověcí Dveřníci výkonní v posteli. Vlastně ani nevím, zda se mi to líbilo, nebo ne…