Urban mě vždycky překvapí. Vždy je trochu jiný, někdy nic moc, někdy jsem nadšená. Tentokrát tak napůl, možná i proto, že jsem četla rozkouskovaně a ještě k tomu z mobilu… Občas trochu morbidní, ujeté pointy, ujeté postavy. Něco mě bavilo, něco míň, nicméně povídky Štědrá noc baronky z Erbannu a zejména To strašné kouzlo podzimu mi navodily mrazení, chvílemi scény opravdu jak z toho nejděsivějšího snu. Po té poslední povídce, kterou jsem četla večer před spaním, jsem měla fakt divné sny… Tři plus. „Najednou se zastavila, strnulá v půli kroku. Nehýbala se. Chytil jsem Renku za rameno a obrátil ji k sobě. Tekla po ní voda. Možná i brečela, nedalo se to poznat. Výraz měla zbědovanej dost. ,Viděls? Tam, mezi stromy. Ta bílá socha je nám v patách.´ “

První poznání autora. Děsivé, šokující, krásná vyprávění i nedokonalý děj ovšem s originálním mrazivým rozuzlením.