Leviatan se probouzí

Useknout ještě další stovku hlav, pak ještě tisíc, a deset tisíc, a pak budeme svobodní. Zpočátku jsem byl trochu zklamán. Veškeré války, které probíhají po celé naší planetě se přesunuly do Vesmíru. Než jsem si zvykl, byl jsem v pokušení přestat číst. Nakonec mi asi u sté strany došlo, že jsme prostě lidé a inteligenci si už asi nezvýšíme. A tak i když expandujem do Kosmu, myšlení nám zůstane stejné. Jen hamtat, závidět, vraždit a nepřizpůsobit se čemukoliv. Citát: Ve vesmíru vládlo ticho. Hvězdám je líp bez nás. Když se přizpůsobíte stylu psaní spisovatele Coreyho, zjistíte, že je to vlastně plnoobsáhlé sci-fi plné smrti, mocenských korporací, záhadných virů a boje o nadvládu. V příběhu se zjevují neznámí mimozemšťané, zombíci, duchové a spousta létajících kosmických lodí, jedna hezčí než druhá. Také je zde plno mrtvol, a to nemyslím v desítkách nebo snad stovkách – ne, nebuďme troškaři, tady jde o miliony mrtvol. Malá ochutnávka: Zákony Sluneční soustavy hovoří jednoznačně. V prostředí tak nehostinném, jako je vesmír, nemůže být pomoc jiným lidem v nouzi nepovinná. Nouzový signál už pouhou svou existencí zavazuje nejbližší loď zastavit a poskytnout pomoc – což ovšem neznamená, že zákon dodržují všichni bez výjimky. V příběhu sledujeme dvě linie. Dva rozdílní muži jejichž osud se možná střetne. Osobně mám raději Millera, je akčnější, moc nepřemýšlí a hned pálí a pak se teprve ptá. Jeho protějšek Jim Holden je zase muž činu. Taky moc nepřemýšlí, ale nejdříve mluví a pak možná lituje, že nestřílel. Pasáže se střídají, o nudu zde nezavadíte, stále se něco děje. Pár neznámých výrazů by vás nemělo odradit, jedná se o dalekou budoucnost a kdo ví, co se jak bude za pár desítek let jmenovat. Citát: Každý může zničit planetu z oběžné dráhy. Stačí vyhazovat přechodovou komorou šutry. Nakonec jsem se nemohl od příběhu odtrhnout. Zajímal mě osud jak detektiva Millera i pilota Holdena. Spisovatel umě zvyšoval napětí a i když se ke konci dopustil dvou třech, řekl bych, kiksů v logice, jedná se o povedený dobrodružný příběh. Vybral jsem šestnáct citátů a vložil je Jamesu S. A. Coreymu do profilu na Erosu. A pokud se vám to líbilo, věřte, že už je na světě celkem sedm knih z tohoto univerza. Mohu jen doporučit. Citát: Nesmíme zapomínat na mimozemšťany. PS – Tuto knihu a vlastně celou sérii Expanze píšou dva spisovatelé – Daniel Abraham a Tyler Franck a oba používají jeden pseudonym James S. A. Corey.

Sci-fi přesně podle mého gusta, napínavé, atmosférické, říznuté hororem. Autorské duo, skrývající se pod pseudonymem James S.A. Corey, popadlo mé vědomí a vyslalo mě do pár set let vzdálené budoucnosti, podané stylem "tak nějak by to možná mohlo být". Po stránce technologií není čtenář zahlcen podrobnostmi, nemusí mít doktorát z (astro)fyziky, aby vše pochopil, přesto popsané jevy působí přiměřeně věrohodně. Politické uspořádání lidského vesmíru je načrtnuto dostatečně, aniž by nudilo. Lidstvo je rozdělené: hlavní sféru vlivu si udržuje přelidněná matička Země, spřízněný ne tak docela spojenec Mars se snaží udržet na špičce v technickém vývoji. A pak jsou tady obyvatelé Pásu, žijící či živořící na vesmírných stanicích. Díky odlišné gravitaci fyzicky rozdílní, vysocí, jinak uvažující, vyznávající jiné hodnoty, názorově poněkud vymezení proti lidem z planet. Status quo může být snadno narušen a ke konfliktu samozřejmě dojde. Příběhem nás provázejí dvě hlavní postavy. Tou zajímavější, charakterově bohatší a rozporuplnější je detektiv Miller, stárnoucí dlouhán ze stanice Cerera. Vyhořelý policista jde po stopě ztracené dívky s úporností ohaře a na své cestě poznává, že není vše takové, jak se zdá. Problémy řeší prakticky, tedy ne vždy v souladu s všeobecně uznávanou morálkou. A pak tady máme kapitána Holdena, naivního klaďase, co velí své malé posádce, vždy se snaží věci dělat správně a následkem jeho idealismu občas vletí exkrement do větráku. Snad není velkým spoilerem prozradit, že se tito dva hrdinové setkají a jejich rozdílná životní filozofie a přístup k překonávání překážek dodá knize další rovinu, proto Holdenův naivní charakter nekritizuji. Jeho trubkovitost má své opodstatnění a není tak přemrštěná, aby si čtenář nechápavě ťukal prstem o čelo. Millerova linie byla ovšem výrazně přitažlivější. Děj románu mi příjemně připomněl hry "Dead Space" nebo "System Shock 2", se špetkou "Mass Effectu", cítím i seriál "Firefly", vlastně nic nového ve vesmíru... leč v tomto případě na originalitu dlabu, četbu jsem si perfektně užila. Trochu lesku páté hvězdičce ubírám za mírné opadnutí tempa ve třetí čvrtině a kvůli určitým výhradám k závěru. 90%

Romantické čtení na dovolenou 5/5 (Pokud jste jako já, nevezmete si na dovolenou pár knih, vezmete si jich trochu víc než pár, protože víte, že to celý proprší. No, soudě podle počtu knih je vidět, jak to s tím deštěm bylo...) „Choice - Face to Face“ Něco se lidem musí nechat. Jsou vážně dobrý v nenávisti a taky ve všem špatným. Čili dává smysl, že když už je Země málo, jsou vděčný za další místa, kde si můžou čechrat pírka. A když se stane něco, co všechny rozhodí a naruší křehkou (předstíranou, vyber si sám) slupku míru a poklidu, nastane velký problém. A těžko by jste hledali dva rozdílnější muže, než je Holden a Miller. Těžař ledu a detektiv. Jó, a taky Julia. Jó, a taky virus (už to můžu napsat, protože ke knize dal někdo štitek virus, jinak by to byl podle mě spoiler, protože já čekala jenom tu blbou válku). Co je spojí, máte převážně v anotaci. A že je příběh sám o sobě fakt dobrý. Poslední dobou jsem měla na podobné žánrovky špatnou ruku, takže mi kniha udělala radost. Co taky zaujme je formát psané knihy. Má dvě linky, dva pohledy, právě těhle dvou mužů. Ostatní tam na mě působili spíš jako přihazovači děje a odsouhlasovači činů. Přičemž je Miller ve značné nevýhodě. On má jenom svoje myšlenky a...jasně, že to sem nenapíšu. Ale hezky mě to dostalo k tomu, co se mi v knize líbilo. Oni přemýšlí. A kdyby to bylo jenom obyčejný přemýšlení. Oba (fajn, víc Miller) neustále něco řeší v hlavě. A to bylo super. Je to vlastně místama dost hluboký, až by se jeden mohl potopit až moc a nazvat to nudou, ale za mě luxusní. I válečné scény byly dobře napsané. Já s nima byla všude, na lodích i šutrech, zvládla si to představit. Velké plus tedy. Přestože oba autoři jsou pro mě neznámou. Jeden u nás ještě nic nevydal, a od druhého jsem četla komiksovou adaptaci Hry o trůny, to moc neprozradí. A co mě hodně zajímalo? Jak to vlastně psali. To jako vždy jeden napsal kapitolu svého pohledu a poslal druhému, aby reagoval? Protože některé kapitoly končily vyloženě krutě. A vy se musíte prolouskat celou další kapitolou, než se to dozvíte. Čili, kniha je vážně moc čtivá (než se chlapci sejdou), otáčela jsem stránky zběsilým tempem. Přesto doporučuju v téhle části knihy dávat pozor. Je tam dost politiky a informací. Ale zároveň jde o to, zda vás takhle vedený příběh bude bavit. A je jedno, zda by to psal třeba jeden člověk, hezky klasika. Vy totiž v těch linkách dost dlouho tápete v obou táborech a to se muže zdát flustrující, pokud vám čtení trvá dlouho. Není to kniha pro toho, kdo má rád knihy, kde jsou rozdaný karty od začátku první kapitoly a potom se všechno zachraňuje. Kniha má 400 stran, takže dost prostoru pro příběh, hodně akce, megamoc politikaření a vývoj charakterů. Hlavně u Millera, kterého jsem na začátku moc nemusela, ale postupně se to měnilo. (O to víc se těším na seroš, ani nemusím psát jméno mého oblíbeného herce, že...) Od Erosu se to rozjelo v druhé vlně a kniha zase působila úplně jinak. Navíc musíte počítat počítat s dlouhou historií, tak nevíte, kdy vám to tam prsknou a zase to „zdrží“. Lehce náročný materiál. ALE! Asi mě víc bavilo právě to do Erotu, protože tím střídáním linek měla kniha úplný šmrnc. Kdy každý z nich ví něco, druhý něco a čtenář si říká: "Jo, takhle!" a lapá dechem, kdy se to dozví všichni. To ke konci už tak moc nepracovalo. A jelikož jsem holka zvědavá, neodolala jsem a po přečtení první knihy, jsem se podívala, jak končí první série adaptace. (Ano, bez kouknutí na to předtím.) A je to vážně náhoda, ale přesně v ten moment bych skončila i tuhle knihu a nechala bych si to do druhého dílu. Protože toho bylo moc a přestože jsem si na konci říkala: „Wau! Co že to?!“, od té chvíle (píšu o ní dřív komentáři, což bylo dřív než ten kouknutý konec, se mi kniha četla trochu víc...taženě...jako kdyby za každou cenu chtěli přes 400 stran, ale paradoxně posledních pár stran působilo až moc jako „šup, šup, honem“). PS: moc děkuji za info, že je kniha ne lepší, ale trochu jiná než seriál, do kterého se teď mohu konečně pustit, protože byl konečně čas na knihu :) Jednu hvězdu si nechávám do druhého dílu a za tu táhlost...