Abaddonova brána

Já jsem spokojen, změny tempa jsem skoro nevnímal. Užívám si prostě detaily ze světa, který mají autoři opravdu promyšlený – změny gravitace (lze vařit v nulovém gé?), politika (jak zapůsobit na vnitřní planety?), vesmírný boj (lze utéct vystřelené raketě v prostředí bez odporu vzduchu?). A navzdory velmi realistickému prostředí mi paradoxně nevadí to, že si protomolekula v podstatě dělá, co chce – vlastně čtenáři, kteří dočetli Expanzi až sem, si tak trochu mohli zvyknout, že? :-) „K násilí se lidé uchylují, když jim dojdou dobré nápady. Je přitažlivé, protože je prosté, přímé a vždy dostupné. Když nevíte, jak vyvrátit protivníkovy argumenty, vždycky ho můžete udeřit do tváře.“

Stejně jako Kalibánova válka trochu natahované, ten rozjezd mohl být svižnější. Nicméně i tak pořád dobré a zajímavé čtení. Oproti předchozím dílům je tu vzhledem k okolnostem příběhu míň meziplanetární politiky a víc je to o osobních kvalitách lidí - a třeba i o selhání těch kteří by měli ostatní vést. Objevuje se pár důležitých nových postav a jako obvykle jsou zajímavější ty se záporným nábojem. Teroristka Clarissa u mě vyhrává nad pastorkou Annou na celé čáře, a nic na tom nezmění ani to, že je Anna zrzka :) Mimozemská brána je něco mezi přestupní stanicí z Vesmírné odyssey a artefakty z Pohlovy Gateway. A chtěl bych tam toho o ní víc, až na jednu krátkou pasáž se o Bráně vlastně jen mluví. Třeba se dočkám v dalších dílech, otevírají se totiž zajímavé možnosti a ani detektiv Miller zřejmě neřekl poslední slovo... Trošku jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami, když to ale vezmu jako součást celé série tak si i Abaddonova brána ty čtyři hvězdy zaslouží.

Třetí kniha ze série. Postavy se dostávají do svých extrémních poloh a přestávají se vyvíjet. Děj je trochu méně uvěřitelný, především proto, že mimozemské artefakty fixlují ve prospěch hlavních hrdinů. Přesto se kniha velmi dobře čte.

Vážená, když zatracenej James Holden řekne: Skočte! Tak se neptáme: Jak vysoko?! Další díl ze série Expanze přinesl opět něco nového, přidal něco starého a znovu se nevyhnul jistým zkratům a nelogičnosti. Nárůst nových postav je už na únosné hranici. Mám pocit, že už se v postavách trochu ztrácím. Největším problémem mi připadalo velké množství náboženských keců. Spisovatel ubral politiku, ale přidal věci, které se snad ani s věkem obývání cizích planet a nových slunečních soustav, už neměli dít. Opět si spisovatel pohrává s myšlenkou, jak náboženství dokáže být flexibilní. Když jsme nelétali do kosmu, sídlil bůh na nebi, teď už je nebe naše, a dávné mimozemšťany zničil někdo horší než oni, ale bůh v lidech přetrvává. Citát: Nejsem blázen. Když se zblázním, zabijou mě. Bože, nebo už mě zabili? Děj je skoro stejný, jako předešlé příběhy. Pozvolna se rozjíždí, někdy trochu nudí, nové postavy se chvilkama pletou a vše spěje do mohutného finále. Vlastně i velký počet mrtvých, který jde do tisíců, už vás ani nepřekvapí a stává se tak standardem, který už čtenář ani nevnímá. Úpadkem bych také nazval malé vstupy hlavního hrdiny Holdena. Má tu celkem malý prostor, hlavně v první půlce knihy. A navíc, začínám mít pocit, že se v něčem ztrácím. Kdo nebo co byl Kaliban z předešlé knihy a co nebo kdo je Abaddon v tomto příběhu. Ani v jednom takové věci, sekty nebo postavy nevystupují a přesto jsou takto knihy pojmenované. Malá ochutnávka: Temnota byla překrásná a snová. Lodě flotily, přitahované nepřirozenou mocí ústřední stanice, se choulily jedna ke druhé mnohem těsněji, než kdyby byly ovládány lidmi. Jediné osvětlení pocházelo z občasného záblesku svařovacích hořáků údržby na vnější straně pláště a ze strašidelné záře stanice. Podobalo se to procházce po hřbitově za svitu měsíce. Po delším rozhodování jsem se nakonec dobral k 60%, což zde znamená tři hvězdy. A ještě k tomu začínám mít pocit, že spisovatelé Daniel Abraham a Ty Franc, používající pseudonym James S. A. Corey, tak trochu začínají opisovat. Našel jsem tu náznaky ze série Nadace, Heechee a nebo Pernu (ne nebojte, draci ještě nepřiletěli, ale....) Je to hlavně tím, že děj se neposouvá, jen se mění prostředí. Tak dobrá, někam se posouvá, ale je to jako v nějaké hře. Splníte úkol a dostanete se o level dál, ale používáte stejné aspekty, zbraně a někdy se vracíte na začátek. Citát: Převrat po protipřevratu.

Posádka Rosinanty je zpět a nepřekvapivě se opět dostává do středu dění. Protomolekula opustila Venuši, vytvořila prstenec na oběžné dráze Uranu a rozeštvané hlavní frakce lidstva bázlivě přihlížejí transformaci. Obrovský mimozemský artefakt vyvolává obavy a spoustu otázek, k objektu míří průzkumné lodi Země, Marsu i Pásu. Jim Holden (tentokrát ne vlastní vinou) uvede do pohybu lavinu událostí, které umožní Prstenec a jeho podmínky lépe poznat. Nic samozřejmě neprobíhá hladce, proto se prchá, střílí, umírá, rovnováha sil se neustále mění. Zápletka se více než záhadám Protomolekuly věnuje rozbrojům ve vedení lodi SVP Behemoth (někdejší generační monstrum Nauvoo), snaze sjednotit a ochránit flotilu uvězněnou ve sféře Prstence, různému přístupu jednotlivých vlivných lidí k řešení problémů. V tomto dílu „Expanze“ nehraje Jim Holden a jeho posádka prim, většina pozornosti se přesouvá k novým postavám: Clarisse/Melbě, co jde v honbě za pomstou přes mrtvoly, kazatelce Anně a jejímu boji za lidskost a v neposlední řadě šéfovi bezpečnosti na Behemothu. Bull je zde v roli muže činu, rozhodného dříče a drsňáka, jakému čtenář musí držet palce. Jeho linie patřila k nejčtivějším. Mírnou kritiku ode mne schytá Anna, mladší verze Matky Terezy – její přemítání mi přišlo poněkud nepřevratné na to, kolik jí bylo věnováno prostoru. Výhrady mám také ke Clarisse/Melbě s jejími náladami a chováním jak podle větrné korouhvičky. Autoři si tak usnadnili práci a přitom by si tato antihrdinka zasloužila lepší zpracování svých psychóz. Ani třetí kniha nedokázala přeskočit vysoko nastavenou laťku prvního dílu série, ale „Kalibánově válce“ se téměř vyrovná.

Bohužel mě třetí díl až tak moc nezaujal. Což je vážně problém. Proč? Protože způsob, jak autoři vedou svůj příběh je stále stejný. V třetí knize se nezměnilo vůbec nic! Tak kde je tedy problém, že? Zde: Jednotlivé linky se ze začátku táhnou celkem nezáživně. Navíc je zde dost nových postav, jejich motivace musíme nejdřív poznat. A to chce prostor. Takže postavy, které už známe, ustupují do pozadí, aby se opět linky spojili a všichni ruku v ruce došli do cíle knihy. Čili podle návratu jedné postavy na konci minulého dílu, názvu knihy a postavy Anny, jsem se oprávněné bála trojky. A přestože je to schématem stále stejné, dějově zase trochu jiné. Škoda, že zmizel ten pocit špíny z prvního dílu a tajemna. Přeci jen, na politikaření ve vesmíru jsme zvyklý. Taky na náboženství. Ale pořádnej plíživě napínák s příměsí vesmírné detektivky, byl zatím top. Linka Anny mě nebavila, dokud se nepotkala s další linkou. Ale Bull se zdá jako postava dost v pohodě. Po Jimovi zase všichni jdou... co? No, neke! :D Přesto jsem z celého dílů lehce zmatená. Pochybuji, že autorům došly nápady. Jenom mi přišlo, že tentokrát Expanze frčí jenom napůl a štve mě, že nevím z jakého důvodu. Prvních 200 stran jsem četla fááákt dlouho, aby zbytek byl super a pecka? Což vychází půl na půl, přestože se nejedná o první díl série. Škoda. A ještě jedna věc mi chyběla. Nekonečný, zamýšlený projevy v hlavě nad nesmrtelností brouka, na které jsem byla zvyklá z prvních dvou dílů... PS: kam zmizela podlézavost autorů, aby se lidem četli jejich knihy dobře? Vždycky když byla část s Ančou a bylo zmíněno její celé jméno, u druhého "o" jsem nevěděla, čí jsem, a to jsme narozdíl od originálu měli jedno "o" navíc kvůli "-ová" :D