Popel Babylonu

Jo, přitakal Holden. Doufám, že ví, co dělá, když svěřuje tak delikátní záležitost agentům chaosu, jako jsme my. S tímto příběhem jsem se celkem trápil. Začátek je velmi povedený, katastrofický a opět umře spousta lidí. Tyto likvidační akce se spisovatelům Coreyům nedají vytknout. Prostě smrt jedince je tragédie, smrt milionů je jen statistika. Jenže to se jedná o první třetině knihy, nebo spíše příběhu. Další část je jedna obrovská politická fraška a nuda. Nic se neděje, jen se spekuluje a sem tam se rozhoří plamínek nějakého povstání. Citát: Stiskni to tlačítko, ať už se pustíme do tý apokalypsy. Poslední třetina knihy to je hrůza. Plno technických a výpočetních blábolů, děj se motá stále na stejné úrovni. Nic se nikam neposouvá, ba naopak. Jednání hlavního záporáka jsem už vůbec nechápal. Jedná se o stanici Medina. Nejdřív jí obsadí, pak, když zjistí, že na něj letí Holden, tak uteče, a pak se z mě nějakého divného důvodu zase rozhodne se vrátit a znovu zaútočit a ještě štěstí, že se Holden rozhodl, tak jak se rozhodl, protože jinak by bitva o Medinu trvala ještě další dvě knihy. Malá ochutnávka: Celý ten proces byl přesně tím, co jsem vždycky nesnášel – všechny ty malicherné detaily a nuance, dohadování o přesném znění frází, o pořadí, v němž budou informace předloženy, formování něčeho, co sice nebylo přímo lží, ale zato ušito na míru nesprávné interpretace. Politika nejpolitikovatější... Vrcholem toto všeho bahna je pak zcela podivný výpočet Naomi Nagaty a jeho realizace, kterou jsem vůbec nepochopil. Čtu hodně, vlastně převážně, sci-fi a i když si zde spisovatelé přidávají svá uměle vytvořená slova k pojmenování těch a těch částí, které ještě neexistují, termíny a slova, která jsou použita v poslední třetině příběhu mi prostě hlava nebrala. Toto se tak stalo nejhorším příběhem v sérii Expanze a docela se hrozím poslední knihy, kterou tu mám. Citát: Udělám cokoliv, co budu moci, ale nejspíš se budete muset spokojit s vědomím, že budete pomstěni.

„Díky, kapitáne,“ pravila úřadující vládkyně Země a ukončila spojení. Na palubě zavládlo ticho. „Všiml sis, že neřekla nic urážlivého, nepoužila žádnou vulgaritu?“ ozval se Holden. „Ano, všiml.“ Holden se zhluboka nadechl. „Z toho nekouká nic dobrého.“ Ač nerada, musím ten zdejší téměř jednotný šik spokojených až nadšených komentářů narušit. Nikdo nechce být za kazišuka, ale já už jsem nad "Expanzí" párkrát oči přimhouřila a tentokrát je hodlám nechat otevřené. Číst "Popel Babylonu" pro mě bylo jako šlapat na kole do nepříliš strmého, ovšem velmi táhlého kopce. Funíte celkem pohlednou krajinou, chvilkami míjíte i hodně zajímavá zákoutí, nicméně cesta je rozflákaná, drkotá to a ještě musíte co pár minut vyměnit stroj, přičemž každý má jiné jízdní vlastnosti a žádný úplně nevyhovuje. Třeba bicykl Jim Holden je otřískaný, utahaný, ustaraný, otravně uvědomělý a postrádá svůj někdejší zábavný hurá idealismus. Přesedneme-li na kolo s názvem Michio Paová, zjistíme, že jde dámský model Holdena (akorát nemá takovou z pr*ele kliku). Juniorské kolo Filip Inaros vzbuzuje chuť nakopat do blikačky a současně politovat. K tomu Naomi Nagata, Alex Kamal, Amos Burton, Bobbie Draper, Clarissa Mao, Chrisjen Avasarala, Fred Johnson, Marco Inaros, Jakulski, Vandercaust, Praxidike Meng, Anna a určitě jsem zapomněla na další z dlouhého výčtu lidí, kterým se věnují jednotlivé kapitoly. Chápu sympatickou snahu popsat konflikt z co nejvíce úhlů, přesto mi ten rozdrobený děj poněkud znepříjemňoval jízdu. Mám holt momentálně mentálně líné období, dala bych přednost plynulejší formě. První čtvrtinu románu jsem zdolávala pět dní, než jsem se konečně zvládla jakž-takž přizpůsobit střepinovitému stylu autorského dua. Politika, vesmírné souboje, politika, osobní odvaha, politika, zodpovědnost, politika, láska, politika, lidskost a v opozici charismatický, leč totálně vymaštěný fanatik bez špetky svědomí. Tolik ve stručnosti k zápletce. "Popel Babylonu" není horší než předchozí "Hry Nemesis", teoreticky bych měla dát stejných 70%. Jenže mně se nelíbí, když je mi vnucováno, jak mám chápat něčí nenávist, neodsuzovat agresi, odpouštět a dávat druhé, třetí, dvanácté šance. Tak osvícená nejsem, sorry. Tentokrát tři hodně přísné stálice... nebo že bych ty oči zase přivřela?

Na rozdíl od předchozích dílů, které tvoří vesměs oddělené příběhy, zde se prakticky okamžitě naváže na válku zahájenou v předchozí Nemesis, a celá kniha se točí výhradně kolem ní. Děj díky tomu poměrně rychle odsýpá a napětí zvlášť ve finále docela houstne. Ačkoli si zde mimozemšťané opět příliš neškrtnou, kniha udržuje nastavenou laťku bez nesnází.