Ledový dech

Myslím, že jsem v životě nepřečetla rozsáhlejší knihu. Naštěstí je doba koronavirová, kdy člověk nemusí chodit do kina, divadla, do vinárny, takže ušetří nejen peníze, ale i čas na čtení. Tato kniha se vleče, jsou tam části, které by se určitě daly napsat stručněji, ale já si to nespravedlivě k ostatním románům náruživě užívám. Baví mě sledovat, jak Claire objevuje penicilin, jak se Roger pere se svým stigmatem, jak se vraci Ian. Prostě hltám každou stránku z těch 1580, protože to je prostě literatura, která mě baví a ke které se budu celoživotně vracet.

Musím říct, že styl vyprávění Diany Gabaldon mi hodně vyhovuje - jakoby měl v sobě nějaký skrytý uklidňující účinek. Každý večer jsem se těšila na ten odpočinek, kdy si otevřu knihu a vrátím se do poklidné atmosféry Fraserova hřebene. Bavilo mě sledovat pokusy Brianny, Rogera a Claire o zjednodušení a zpohodlnění každodenního života v 18. století tím, že se snažili do jejich podmínek zakomponovat některé z vynálezů modernější doby, jako třeba potrubí na teplou vodu, sirky, či použití éteru při operacích. Pobavila mě situace, kdy Roger vyřezal malému Jemmymu ze dřeva autíčko a všichni přemýšleli, zda to je dobrý nápad a jestli to není nebezpečné. A mně pořád nešlo do hlavy, proč by mělo být autíčko pro děti nebezpečné, než mi secvaklo, že v 18. století si děti asi s autíčkami nehrály, když lidi ještě ani nevěděli, co to auto je. :D Co bych tomuto dílu naopak vytkla bylo až moc "zajímavých" situací, které tím, že jich bylo hodně trochu působily jako snaha o nucené ozvláštnění děje. Abych byla konkrétnější a moc neprozradila, mám na mysli, že v knížce bylo až moc těhotenství, potratů, znásilnění, únosů, porodů trpaslíků, cizoložství, vražd, kradení zlata atd. Přemýšlím o čem asi budou další díly, když si autorka vystřílela všechny tyto zápletky v jednom dílu. Ale dost s negativitou, protože jsem si čtení Ledového dechu opravdu užila i se všemi těmi výše zmíněnými situacemi. Určitě si koupím i další díly!

Několik tisíc stran v (zatím) šesti částech... Netroufám si odhadovat, kolik asi postav, desítky příběhů... Na tak obrovském prostoru se žádný autor nevyhne chybám, ale řekla bych, že měřeno na procenta, Diana Gabaldon jich spáchala opravdu málo. Nemá cenu zde rozebírat děj. Od první knihy stále pokračuje. Jamie a Claire sice trochu zestárli, ale milují se pořád vroucně a věrně. A není to červená knihovna, jak je tato série občas označována. Protože vzájemná láska milenecká a manželská určitě není červená knihovna. Sérii Cizinka by si klidně mohl přečíst i muž, je tam přiblížená spousta historických událostí. V Ledovém dechu se musí Jamie veřejně vyjádřit, zda se staví na stranu Koruny, nebo se připojí k boji za nezávislost kolonií. Protože díky informacím od Claire ví, že anglické državy v Americe se osamostatní, je mu jasné, co musí udělat, ale je to strkání hlavy do oprátky. To, co jsme se učili v dějepise na dvou třech řádcích, je tu ukázáno v kruté realitě. Boj horalů proti horalům, jedni za krále, druzí za nezávislost, v ranní mlze u potoka, je vylíčený s celou beznadějností a zbytečností. Autorce může být vytýkáno, že postavila příběh na možnosti cestovat časem. Claire je z 20. století a Jamie z 18., a přesto se setkají, zamilují se a stráví spolu tolik času, kolik jim osud nadělí. Tento sci-fi prvek je tady ovšem velmi osvěžující, a navíc: kdo to až tak bezpečně ví, že se časem cestovat nedá? Vždyť přece láska, ta pravá láska i hory přenáší..:)

Pokračování: Mojí nejoblíbenější postavou v tomto svazku byla jednoznačně bílá prasnice :-D. A bacha: pořád jsem se nedozvěděla, kdo Claire ošmatával nohu v minulém díle!!

Po dlouhých letech se vracím k pokračování osudů Claire a Jamieho.Velmi obsáhlá kniha plná dobrodružství,historických událostí.Ještě že jsem měla e-knihu,nechtěla bych držet v rukou těch skoro 1600 stran.Jdu shánět další pokračování.