Musím říct, že styl vyprávění Diany Gabaldon mi hodně vyhovuje - jakoby měl v sobě nějaký skrytý uklidňující účinek. Každý večer jsem se těšila na ten odpočinek, kdy si otevřu knihu a vrátím se do poklidné atmosféry Fraserova hřebene. Bavilo mě sledovat pokusy Brianny, Rogera a Claire o zjednodušení a zpohodlnění každodenního života v 18. století tím, že se snažili do jejich podmínek zakomponovat některé z vynálezů modernější doby, jako třeba potrubí na teplou vodu, sirky, či použití éteru při operacích. Pobavila mě situace, kdy Roger vyřezal malému Jemmymu ze dřeva autíčko a všichni přemýšleli, zda to je dobrý nápad a jestli to není nebezpečné. A mně pořád nešlo do hlavy, proč by mělo být autíčko pro děti nebezpečné, než mi secvaklo, že v 18. století si děti asi s autíčkami nehrály, když lidi ještě ani nevěděli, co to auto je. :D Co bych tomuto dílu naopak vytkla bylo až moc "zajímavých" situací, které tím, že jich bylo hodně trochu působily jako snaha o nucené ozvláštnění děje. Abych byla konkrétnější a moc neprozradila, mám na mysli, že v knížce bylo až moc těhotenství, potratů, znásilnění, únosů, porodů trpaslíků, cizoložství, vražd, kradení zlata atd. Přemýšlím o čem asi budou další díly, když si autorka vystřílela všechny tyto zápletky v jednom dílu. Ale dost s negativitou, protože jsem si čtení Ledového dechu opravdu užila i se všemi těmi výše zmíněnými situacemi. Určitě si koupím i další díly!

Po dlouhých letech se vracím k pokračování osudů Claire a Jamieho.Velmi obsáhlá kniha plná dobrodružství,historických událostí.Ještě že jsem měla e-knihu,nechtěla bych držet v rukou těch skoro 1600 stran.Jdu shánět další pokračování.