„U Bohů, abyste se neposrali. Vždyť je to ta nejpřirozenější věc. A zdravá. Ranní vysrání nečisté duchy z těla vyhání. Tak, jak zaslouží, prdelí rovnou ven.“ Podle tříhvězdičkového hodnocení jste asi pochopili, že mi tohle moc nesedlo. Což o to, o krev tu není nouze. Brutální zabíjení, vyrvaná střeva z břich, gore scény jedna za druhou. Ale to je asi tak vše. Každej tu jen zabíjí. Uprchlíci, Vyvrženci, Lovec, i ti, které cestou potkávají. Trpí tu vlastně každý. Jenže, mě to nestačí, chtěl jsem něco smysluplnějšího a ne jen cestu tam a při tý cestě aby teklo co nejvíc krve. Neměl jsem komu fandit. Jo, jednomu jsem „skoro“ mohl fandit. Nathaniel, ale ten zas moc prostoru neměl a když jo, tak jen zabíjel. Prostě je to moc monotonní. Malá ochutnávka: „Nechte ji být!“ Všichni tři se otočili za tichým hlasem. Sotva dva sáhy od nich stál Stefan. Ruce měl spuštěné podél těla. Celou scénu si měřil klidným pohledem a tvář měl prázdnou, prostou všech emocí. I jeho tichý hlas byl nezúčasněný. Možná proto všechny zmrazil na místě. „Mám toho dost.“ Wargan od sebe dívku odstrčil, až upadla do trávy. „Teď ti ukážu, že se nemáš hned do všeho srát jako nějakej podělanej hrdina!“ Čepel krátkého meče vylétla z pochvy jako blesk . . . Vím, že cesta má cíl, ale kdo a v jakém stavu tam dojde, mě tak nějak v půlce přestalo zajímat. Dočetl jsem to, vychutnal si krvavé scény (u některých se i zvedá žaludek), ale konec jsem neocenil. Přišel jsem na to, že knihy s Nathanielem jsou krvavé a bez špetky humoru, kdežto série ze Strašákem má také gore scény, ale je v tom alespoň humor na odlehčení. Oceňuji, že v tom má pan spisovatel jasno a vytyčil každému hrdinovi jeho cestu. Doporučuji těm, kteří mají v oblibě brutální krvavé scény. Citát: Společné mlčení někdy spojuje mnohem víc než večer strávený tlacháním nad korbely.

V Karachu vládne kruté knieža menom Gothrid. V jeho panstve platia tvrdé pravidlá a každý kto sa previní, čo i len krádežou skončí vo väzení, kde ho čaká krutá smrť. Miestny pán väznice si robí z popráv predstavenia pre divákov. Jedného dňa vypukne vzbura, vďaka ktorej sa partia väzňov ocitne na úteku. Drsné podmienky a prenasledovatelia v pätách ich donútia k spolupráci. Pár temných fantasy som už čítal, no napriek tomu mi neprišlo, že by si naozaj toto označenie zaslúžili. Kniha Jako sama smrt je presne to, čo som už dlhšie vyhľadával v rámci žánru. Brutalita, súboje a niektoré priam nechutné výjavy sú spracovaná dokonale. Napriek tomu je toto dielo predovšetkým o postavách a ich vzájomných interakciách. Vzhľadom k tomu, že ide o partiu ľudí, ktorí by si v normálnej situácií spolu určite nesadli k jednému stolu, tak o to je ich snaha vychádzať spolu zaujímavejšia. Okrem toho každý z nich má svoju minulosť. Niektorí sa o ňu podelia dobrovoľne, ale je otázne do akej miery hovoria pravdu. Hlavnou postavou je však niekto, kto sa celý čas pohybuje na blízku ukrytý v tieňoch. Cesta za slobodou je plná nástrah a to očakávaných aj neočakávaných. Časť deja odohrávajúca v Galderských horách zaženie postavy a prenasledovateľov do veľmi nebezpečnej situácie, kde sa u mnohých ukáže ich pravá povaha. Dôjde tiež k niekoľkým zvratom, ktoré sú výborné, ale musím povedať, že ten hlavný som tak trochu celý čas očakával. Netreba čakať prepracovaný fantasy svet alebo prepracovaný dej. Dielo Jako sama smrt je predovšetkým napínavá štvanica, od ktorej sa nebudete môcť odtrhnúť.