Výborný, ale tak trochu neobvyklý příběh. Smutný. Bylo mně moc líto Valdemara a Anny jak se to s nimi všechno zvrtlo. Ale konec byl v podstatě optimistický. Svůj podíl na tom má i inspektor Barbarotti a Eva Backmanová. Více než hledání vraha vám tenhle příběh zahraje na emoce.

Opravdu jsem si oblíbila Nesserovy postavy starších mužů, samotářů a trochu mrzoutů, nezapadajících zcela do konvenčních schémat. Tady mi přál a přihrál dokonce dva, vedle mého milovaného Gunnara ještě pana Roose. Do jedné třetiny to vypadalo na psychologický román o krizi muže hledajícího na stará kolena něco prchavého z dětství – a vypadalo to, že mu osud přeje a on poprvé v životě nebude muset přistupovat na to, co se má. S jeho postavou není spojeno mnoho promluv, ale pokud se nějaké objevily, stály za to. A když tam nastoupili i Barbarotti s kolegyní Evou a začali glosovat vyšetřování a život vůbec, byla má čtenářská spokojenost úplná. Van Veeteren mi chybí, ale Gunnar Barbarotti je jeho dobrá náhrada.