Všeho do času

Detektivek v mých zápiscích mnoho nenajdete. Proto se není čemu divit, že jsem si jako první od čtenáři opěvovaného Håkana Nessera náhodně vybrala tu, která tvoří závěr jeho desetidílné řady s detektivem Barbarottim. Ale zato mám dobrou zprávu pro ty, kdo "řady" nestíhají: vůbec to nebrání příjemnému čtenářskému zážitku. Neplavete v ději, nechybí vám "historický kontext". Sice co se jmen týče, je třeba se hodně soustředit. To je ale způsobeno tím, že rodina Horwathových je velmi početná a když k tomu přidáte Kronovy, detektivy z obou časových linií a další pro děj nikoli nevýznamné osoby, jste vděčni za jejich seznam umístěný hned na začátku knihy. I když je detektivka velmi napínavá a čtivá, zdá se, že se autor se svým hrdinou nechtěl rychle rozloučit. Opakování jednoho a téhož v obou dějových liniích je dle mého nadbytečné - textu by prospělo škrtání. Také redakční práce není v tomto případě perfektní. Líbí se mi, že příběh je více civilní, netečou zde potoky krve, nejsou zde drastické scény, jak tomu u severských detektivek bývá. Našla jsem zde také několik zaznamenání hodných myšlenek, např. Non est ponenda pluralitas sine necessitate. V krásném švédském jazyce jednoduše řečeno: Zbytečně věci nekomplikuj. (Occamova břitva) Mimochodem popisy krajiny na Gotlandu jsou velmi působivé, přímo lákající k návštěvě. Takže trochu na své si přijdou i milovníci krajinné romantiky.

Autora miluji, zejména jeho v.V., ale i Barbarottiho jsem si částečně oblíbila. Takže mi jeho nejnovější (a zřejmě i poslední v sériích) krimi nemohla ujít. Ale jsem zklamaná: divná zápletka, případ z Kymlinge starý 30 let i s nějakou náctiletou předehrou ještě o dvě desítky let dříve, který nedá spát Asunanderovi v domě seniorů na Gotlandu, kam se už definitivně na důchod stěhuje i Gunnar s Evou, kteří s případem až do této chvíle neměli nic společného. Nejvíc jsem si užila ale nikoli jejich seznamování se s případem a pár zainteresovanými osobami, ale staro-nového komisaře Kallina, který vyšetřováním byl tehdy pověřen a vtipem a sarkasmem směle konkuruje oběma autorovým hlavním "koňům". Jenže tohle konči někde za polovinou knihy (sám Kallin odešel do důchodu, do Španěl, a umřel, aniž by se s případem pohnulo) a dál se plácáme v současnosti v naprosto stejných (a často kompletně v textu opakovaných) nejistotách, nejednoznačnostech, otázkách a chybějících odpovědích i lidech, stejně jako při aktivním vyšetřování v roce 1995/6. Samotný závěr je tristně akční. Takže žádné jiskřivé rozloučení, ale takové neslané nemastné plácání se ve stejném bahnitém rybníčku. Promluv s Hospodinem pomálu, mouder a humoru rovněž. Zato záplava jmen a nesrozumitelých rodinných pokrevních a nepokrevních vazeb (těch nevlastních matek, otců,, tet, sourozenců bylo nepočítaně a nikdo se v tom nevyznal, někdo chyběl, někdo zmizel, někdo nechtěl pustit informace. A rozuzlení? Opravdu na hranici poživatelnosti a věrohodnosti - jisté klišé, ale ani tak ne dobře zpracované. Autor měl stejně asi svého psaní dost, jak jinak vysvětlit velmi střízlivou délku této "21." knihy...(knihu jsem ale četla tři dny ... neustále jsem u ní usínala). A překlad nebyl také libý i nějaké gramatické nešvary se objevily. Pokud by toto byla první z knih od autora, nikdy bych se k dalších neuchýlila (a to by byla škoda). Mám takový dojem, že jak nám autoři stárnou, tak zejména u těch severských je to víc než nepříjemně znát, nějak už se jim i to psaní zajídá - takhle mne zklamal i Adler-Olsen, ostatně i Nesbo to zatím úplně nemá pod kontrolou: jak se seveřani mají skvěle (v knize mj. senior taxi), tak na ně nějak ten důchod, stáří, nemoci a deprese ze současného světa nějak doléhají víc (jsou asi málo zocelení?).