Cesta domů

Kolega La Cucaracha to přesně popsal přede mnou. První povídka celkem fajn melancholický epilog postav Posledního jednorožce, druhá novela divná, smutná a zbytečně zlá na postavy bez jakéhokoliv náznaku dramaturgie.

V Cestě domů bylo dozajista roztroušeno něco melancholicky chladivého. Něco, co mi krásně zapadlo do nálady a ač to není tak dlouho, co jsem poprvé kráčela s Poslední jednorožkou, vetřel se mi tam i jakýsi podivný střípek nostalgie a radosti. Potkat znovu Molly, Šmendrika a Líra, propadnout se do beaglesovské atmošky a nechat se pohltit jeho nádhernou lyrickou prózou udělalo svoje. Ale tentokrát byly sázky možná o krapet osobnější. Několikrát jsem si během čtení vzpomněla na Tolkienova Kováře z Velké Lesné a jeho svět víl. Tahle cesta však vedla přece jen jinudy. Byla dosti tvrdohlavá a sveřepá, urputná a nezastavitelná. Našlo se na ní mnohem víc, co by se později mohlo ztratit, a to, co se možná nejvíc hledalo, si svoji přesnou podobu nevydobylo. Cesty jsou mnohdy roztodivné a tohle byla jen jedna z nich.