Poslední jednorožec

Příběh Posledního jednorožce jsem poznal už jako malý kluk a dodnes si ho nesu v sobě. Už jsem si sice přesně nepamatoval všechny detaily, ale vím, že se mi to líbilo – byl to příběh, který byl krásný a zároveň smutný, a zanechal ve mně hluboký dojem. Když jsem si všiml, že vyšla knižní předloha, koupil jsem si ji s myšlenkou, že ji jednou budu číst své dceři, nebo si ji třeba časem přečte sama – pokud se jí bude líbit a najde si k příběhu cestu stejně jako já kdysi. K mému překvapení ale čtení nebylo vůbec snadné. Ne snad kvůli tématu, ale kvůli samotnému jazyku – v textu je spousta výrazů, obratů a formulací, které by mladší čtenář (a někdy ani dospělý) nemusel chápat. Často jsem měl pocit, že text potřebuje jazykovou korekturu nebo mírné úpravy, aby byl přístupnější. Místy se mi kniha četla opravdu obtížně, a neumím si představit, jak by si s ní poradilo malé dítě. Samotný příběh není špatný, ale chyběl mi tam silnější vývoj postav. Není to typická „cesta hrdiny“, kde by hlavní postava překonávala překážky, rostla, a na konci byla jiná – silnější, zkušenější. Tohle tam bylo jen velmi lehce – jediná postava, která si skutečně prošla vývojem, byl čaroděj Šmendrik. Naopak pasáž, kdy se jednorožec ocitá na hradě, měla velký potenciál, ale působila spíš zkratkovitě, jako by autor tu část nechtěl příliš rozvíjet. Poslední jednorožec je tedy pro mě emocionálně silný symbol z dětství, ale z pohledu dospělého čtenáře zůstává trochu rozporuplný. Je to bezpochyby poetické a originální dílo, ale zároveň si myslím, že ne každý ho dokáže naplno docenit bez určité dávky trpělivosti. I přes své výhrady jsem ale rád, že jsem se k němu vrátil – už jen kvůli vzpomínce na to, co pro mě příběh kdysi znamenal.

Zvláštní kniha. Nemůžu říct, že bych jí propadl, že bych byl ohromen, ale přesto se v tom poeticky a lyricky psaném metaforickém textu skrývá těžko uchopitelné kouzlo a melancholie, kvůli nimž nebylo možno knihu odložit...