Poklidné a tiché místo

Poklidné a tiché místo je nádhernou ukázkou psaného slova, ukázkou, jak se dá při jednoduchém vyprávění pracovat s jazykomalbou. Navíc nostalgické polemizování mezi hřbitovními zdmi nad životem a jinými malichernostmi kupodivu vůbec nepůsobí naivně ani směšně. Člověk by i řekl, že Peter S. Beagle ví, o čem mluví, což vzhledem k tomu, že psal román v cca dvaceti, je co říct. Nota příběhu tak zákonitě nahrává zdlouhavým popisům kvůli navození správně melancholické atmosféry, ale jakmile autor přejde na dialogy, není nic, co bych mu dokázal vytknout. Existuje-li dílo, ke kterému bych Beaglovu novelu přirovnal, je to Jméno korábu Pavla Renčína. V obou případech musím spisovatele obdivovat za to, že ve svém mládí napsali knihy, jež jiní tvoří ve stáří po mnohaletých literárních zkušenostech. A v obou případech musím s povděkem kvitovat, že oba autoři něco podobného stvořili. Sice je to průhledné a drobně kýčovité, ale co, nemůže být všechno o deziluzi, cynismu a nenávisti k životu. Naštěstí.

Ani podle anotace bych neodhadla, jak zvláštní obsah vlastně bude... Havran a pan Rebeck. Michael a Laura :). Zvláštní styl, poklidný a tichý příběh. Mrtví a živí se prostě potkávají. Kdysi jsem na místní hřbitov chodila za školu, protože tam mě fakt nikdo nehledal. Nojo, ale co když mě tam vidělo víc lidí, než třeba v poledne na náměstí :)?