Cestujeme do Latinské Ameriky za knížkami

Prvním doporučením jsou Potvory od argentinské autorky Camily Sosa Villady o skupině trans žen, které se živí prostitucí v ulicích argentinské Córdoby. Autorka píše syrově a bez příkras, ale zároveň s velkou obrazností a smyslem pro černý humor. Potvory jsou tak nejen silnou výpovědí o životě lidí vytlačených na společenský okraj, ale také knihou o tom, jak může vzniknout rodina tam, kde ji člověk původně neměl, a jakou cenu může mít solidarita mezi těmi, které společnost raději nevidí. Je to výrazný a místy záměrně nepohodlný román, ale právě jeho otevřenost, divokost a literární odvaha z něj dělají jednu z knih, na které se nezapomíná.

Na Mexické gotice od Silvie Moreno-Garcia mě baví především to, že autorka klasický gotický román přenáší do jiného prostředí a pohrává si s jeho pravidly a klasickou strukturou. Máme tu odlehlé sídlo, tajemnou rodinu, postupně houstnoucí atmosféru i hrdinku, která se ocitne na místě, kde očividně není všechno v pořádku. Jenže místo viktoriánské Anglie přichází Mexiko 50. let a místo bezmocné gotické hrdinky sebevědomá Noemí, která se jen tak zastrašit nenechá. Autorka píše velmi obrazně a atmosféricky, ale zároveň s nadhledem a smyslem pro humor, takže vedle napětí dokáže nabídnout i pořádnou dávku ironie. Pod povrchem všech těch tajemství a nadpřirozených jevů se navíc skrývá poměrně ostrá společenská kritika. Rodina Doyleových ztělesňuje pozůstatky koloniální moci a představu nadřazenosti, která se nevytratila jen proto, že se změnila doba. Autorka pracuje také s tématy rasismu, třídních rozdílů, postavení žen a kontroly, kterou se mocní snaží uplatňovat nad ostatními.

Posledním románem pro Latinskou Ameriku je Křivý pluh od Junior Itamar Vieira. Je to přesně ten typ románu, který bych doporučila každému, kdo má rád knihy, díky nimž se během čtení dozví něco nového o světě kolem nás. Autor nás zavádí hluboko do brazilského vnitrozemí, do oblasti Bahíe, kde žijí potomci zotročených Afrobrazilců. A přestože bylo otroctví v Brazílii oficiálně zrušeno už v roce 1888, v životě místních obyvatel přetrvávají praktiky, které se mu svou podstatou nebezpečně podobají. Junior Itamar Vieira píše velmi poutavě a zároveň poeticky. Realistické líčení tvrdého života se prolíná s magickými a duchovními prvky. Příběh sleduje dvě sestry, Bibianu a Belonísii, které vyrůstají na odlehlém statku. Jejich život se zásadně změní po dětské nehodě s tajemným nožem. Událost sestry spojí způsobem, který ovlivní celý jejich další život, a postupně se mezi nimi rozvíjí nejen silné pouto, ale také rozdílné pohledy na svět, ve kterém žijí. Do jejich příběhu vstupuje tvrdá práce, sociální nespravedlnost, rodinné vztahy i afrobrazilská spiritualita.