Jedno z nejzvláštnějších děl světové literatury, které svou podivností a bizarností připomíná Gargantuu a Pantagruela od Françoise Rabelaise (Arenas tuto knihu několikrát zmiňuje) a jež nemá srovnání s jiným dílem moderní prózy. Celý ten obskurní román je nesen několika skutečnostmi, které je třeba přijmout, pakliže se čtenář chce dílem těšit. Především je psán z perspektivy buzny (používám termín z románu) a svět buzen a nabíječů je zde všudypřítomný. Autor k tomu všemu homosexuálnímu šílení poskytuje klíč v samotném závěru díla, v referátu předneseném nizozemskou královnou na Oneiricko-teologicko-politicko-filozoficko-satirické konferenci, kde je pojednán úděl homosexuálů v dějinách. Současně je možno tento buzní pohled na svět vzít jako metaforu života, která úzce souvisí s druhým tématem díla, jímž je Fifova diktatura na Kubě. Oslava padesátileté diktátorovy vlády na Kubě tvoří také dějový rámec díla, kolem něhož se vše jako v kruhu otáčí. Významným prvkem knihy je autorovo účtování (někdy legračně bizarní, jindy nemilosrdné) s kolegy literáty a spisovateli, především kubánskými. Už dramatický začátek díla je v tom takřka dokonalý, i když v českém prostředí ztrácí mnoho ze své komičnosti, protože většinu narážek a vtipů nechápeme. Dílo je to olbřímí, mnohovrstevnaté, psané místy s obrovskou emoční sílou (autobiografické pasáže), s mnoha částmi doslova dadaistickými. Smích je zde katalyzátorem, díky němuž se vyrovnáváme s hrůzou zmařených lidských životů a zničené země. Jedna v vrcholných scén je líčení obrazů a následné výstavy těchto obrazů Clary Romero (včetně vyrabování obrovského uzavřeného kláštera). Po přečtení mě napadlo, zda samotná Kuba není v této knize metaforou světa spějícího k vlastnímu sebezničení pod taktovkou dnešních Fifů. Kdo je vnitřně svobodný a líčení různých obscénností nebude brát jako líčení obscénností, nýbrž jako šaškovské posmívání všem kubánským buznám a nabíječům, případně jako snahu zachytit alespoň něco ze života uprostřed bídy a nesvobody, ten si knihu může užít podobně jako zmíněný renesanční román Arenasova předchůdce.

Tuto knihu nelze zcela hodnotit. Člověk ji musí buď přijmout takovou, jaká je, nebo raději nečíst vůbec. Vynikající soupis reálií na konci do značné míry přibližuje i českému čtenáři absurdní svět kubánského režimu F. Castra, jemuž se Arenas vysmívá ve formě fantaskní parodie. Jako člověk, který si už za života prošel peklem, si Arenas na jeho konci nebral servítky a dělal si legraci úplně ze všeho, byť to je humor daleko za hranou. V textu převažují drsné scény s otevřeně sexuálním, až perverzním obsahem (alegorický popis života na Kubě z pohledu homosexuála) a jako zoufalý nářek je občas střídají realistické filozofické úvahy (fiktivní dopisy z exilu, proslov nizozemské královny) a vnitřní monology (niterná Modlitba). Četba nebyla vůbec jednoduchá, stejně jako pro autora nebyl jednoduchý život na "Ostrově svobody".