Barva léta

Jedno z nejzvláštnějších děl světové literatury, které svou podivností a bizarností připomíná Gargantuu a Pantagruela od Françoise Rabelaise (Arenas tuto knihu několikrát zmiňuje) a jež nemá srovnání s jiným dílem moderní prózy. Celý ten obskurní román je nesen několika skutečnostmi, které je třeba přijmout, pakliže se čtenář chce dílem těšit. Především je psán z perspektivy buzny (používám termín z románu) a svět buzen a nabíječů je zde všudypřítomný. Autor k tomu všemu homosexuálnímu šílení poskytuje klíč v samotném závěru díla, v referátu předneseném nizozemskou královnou na Oneiricko-teologicko-politicko-filozoficko-satirické konferenci, kde je pojednán úděl homosexuálů v dějinách. Současně je možno tento buzní pohled na svět vzít jako metaforu života, která úzce souvisí s druhým tématem díla, jímž je Fifova diktatura na Kubě. Oslava padesátileté diktátorovy vlády na Kubě tvoří také dějový rámec díla, kolem něhož se vše jako v kruhu otáčí. Významným prvkem knihy je autorovo účtování (někdy legračně bizarní, jindy nemilosrdné) s kolegy literáty a spisovateli, především kubánskými. Už dramatický začátek díla je v tom takřka dokonalý, i když v českém prostředí ztrácí mnoho ze své komičnosti, protože většinu narážek a vtipů nechápeme. Dílo je to olbřímí, mnohovrstevnaté, psané místy s obrovskou emoční sílou (autobiografické pasáže), s mnoha částmi doslova dadaistickými. Smích je zde katalyzátorem, díky němuž se vyrovnáváme s hrůzou zmařených lidských životů a zničené země. Jedna v vrcholných scén je líčení obrazů a následné výstavy těchto obrazů Clary Romero (včetně vyrabování obrovského uzavřeného kláštera). Po přečtení mě napadlo, zda samotná Kuba není v této knize metaforou světa spějícího k vlastnímu sebezničení pod taktovkou dnešních Fifů. Kdo je vnitřně svobodný a líčení různých obscénností nebude brát jako líčení obscénností, nýbrž jako šaškovské posmívání všem kubánským buznám a nabíječům, případně jako snahu zachytit alespoň něco ze života uprostřed bídy a nesvobody, ten si knihu může užít podobně jako zmíněný renesanční román Arenasova předchůdce.

Chtěla jsem číst něco divného a to tahle kniha splňuje bezezbytku. Přečetla jsem už kde co, ale ještě nikdy jsem se u čtení tak nedivila. Rozhodně jsou potřeba i informace okolo. Jinak se nedá pochopit, že si autor vyřizuje účty s Kubou přes penisy. Že by tím bojoval za její svobodu si nemyslím. I když dílo je to rozhodně průkopnické a ve způsobu zpracování jedinečné. A ve výsledku jednotvárné. Pořád jen buzny a buzny (autorovo vyjádření). Jejich příběhy jsou alegorií na život na Kubě. A buď to čtenář vezme jako originální připodobnění udavačství a bídy v zemi anebo ho text totálně mine. Většinu knihy jsem přemýšlela, zda je dílo geniální a já nadšená nebo je dílo příšerné a já znechucená. Rozhodnout se, mi pomohl mi závěrečný Příběh. Je to výborný příběh, ale čtenářů si moc nenajde.