Z komentáře k původnímu LP albu 1218 4269 vydanému Supraphonem v roce 1987 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Ačkoliv Alexandr Sergejevič Puškin (1799 - 1837) zemřel v mladém věku, zanechal rozsáhlé dílo básnické, prozaické, dramatické, publicistické i historické. Jeho odkaz bývá členěn do tří období. První, léta učednická, kdy Puškin zkoušel různé lyrické žánry. Vrcholným dílem této etapy je pohádkový epos Ruslan a Ludmila (1820). V dalším desetiletí psal kromě lyriky především historické elegie a byronské poémy (Kavkazský zajatec, Bachčisarajská fontána, Cikáni), drama shakespearovského slohu Boris Godunov, román ve verších Evžen Oněgin, Bělkinovy povídky atd. Třetí období zahrnuje posledních sedm let života, který zlomila tragická smrt: Puškin podlehl zranění ze souboje...Kromě lyrických veršů vzniká několik historických prací básnických (především Měděný jezdec), prozaických (Kapitánova dcerka, Piková dáma aj.) i dramatických (nedokončeno: Scény iz rycarskich vremeň). Vybírat z tak rozsáhlého díla, navíc žánrově různorodého, je svízelné, zvláště když existuje řada českých překladů i děl méně významných, ale posluchačsky vděčných...bylo by ovšem těžké představit si i časově vymezený průřez bez Evžena Oněgina...Poslední období Puškinovo a žánr veršované epické povídky - poémy reprezentuje na této desce Měděný jezdec, velká společenská metafora, přesahující historické panoráma příběhu...Z devatenácti zařazených lyrických básní patří do Puškinova prvního období dvě (Můj portrét, Pěvec), většina jich je z desetiletí 1820-1830, tři jsou z posledních let (Je čas, má milená, Když někdy za městem se toulám, Exegi monumentum). Takovýto skromný výběr nemůže ovšem naznačit celou rozlohu Puškinova lyrického odkazu, i on - stejně jako střihová montáž z Evžena Oněgina - má být jen nahlédnutím do díla a pozvánkou k četbě...