Neuzavřené případy

Chce zlikvidovat kriminalistické pomníčky. A jeho zase zkoušejí zlikvidovat dynamitem. V létě 1970 unesl někdo ze zahrady odtažitého matematika tříleté děvčátko a po dítěti se slehla zem. Stejně tak nelze stále vypátrat šílence, který v září 1994 před zraky zaměstnanců advokátní kanceláře brutálně odpravil sotva dospělou dceru jednoho ze spolumajitelů. Nemluvě o dalších záludných záměrech propuštěné trestankyně, jež roku 1979 v pominutí smyslů zkrátila manželův život sekerou. Všechny tři záhady zůstaly ve zločineckých análech města Cambridge pověstnými „pomníčky“, avšak morálně nesmějí být promlčené nikdy. Naštěstí se mezi odpadlíky z místního policejního sboru najde skotský pátrač, kterého ani trochu neděsí, že od prvního zločinu uplynulo přes tři a půl dekády. Coby soukromé očko si o údajné holubičí povaze Angličanů si myslí své a tyto výzvy nebere jen jako rozptýlení při rutinním stopování nevěrnic. Detektiv Jackson Brodie možná občas tak jako pěšáci zámořské drsné školy podlehne nikotinové vášni nebo vnadné krásce, nicméně jeho psychologický profil je plastičtější. Ví, jak bídně se příbuzní obětí po tolika letech pořád cítí – i jeho v dětství poznamenala osudová rána a nikdy se nezacelila. Melancholii pětačtyřicátníka trpícího rozvodem, tahanicemi o dcerku i soustavnou bolestí zubů mírní pouze láska k francouzské kultuře a jakžtakž dobrým koncům. Je přece zvlášť vysazený na ty, kdo ubližují bezbranným dívkám. Poskládá si v té motanici indicie dřív, než mu protivník poškodí brzdy auta a obloží jeho chátrající domek dynamitem? A je to jeho jediný nepřítel? První gordický uzel pro Jacksona Brodieho – aktéra krimisérie Neuzavřených případů adaptovaných televizí BBC. Kate Atkinsonová ho vybavila darem tahat kostlivce ze skříní a klamat zdáním, protože ostrovní psychopati jsou vážně na zabití. „Velkolepý návrat do chrámu formy je umocněn dopodrobna popsanými emocemi i věrohodnými typy. Vědomí, že čteme neředěnou tragikomedii o našich časech, korunuje autorčina neústupnost: chytne realitu za pačesy a nesleví.“ – The Daily Telegraph „Atkinsonová vycítila, že pro dobrý kriminální román není nejpodstatnější zodpovědět otázku, kdo je pachatel, nýbrž najít způsob, jak se zločinem žít.“ – The Washington Post „Románové plátno o síle smutku, krutosti a ztráty, ovšem prvotřídní. A naprosto nezařaditelné.“ – Chicago Sun-Times „Víc než na vyšetřování se autorka zaměřuje na vztahy a na to, jak nás od dětství ovlivňuje rodina. (…) Stát se vrahem, obětí i spoluviníkem je možné raz dva.“ – ze čtenářských recenzí na databazeknih.cz Přidal ji ke smutnému součtu, který nosil v těchto dnech v hlavě. Kdyby byla naživu, bylo by teď Tanye Fletcherové pětadvacet, Olivii Landové by bylo sedmatřicet, Lauře Wyreové osmadvacet a Kerry-Anne Brockleyové šestadvacet. (…) Co mohl dělat? Těžko mohl odmítnout tomu chudákovi, tomu nafouklému balonu dýchajícímu ze svého inhalátoru, kterému nezbylo nic než vzpomínka – představa o tvaru prostoru, kde by měla být osmadvacetiletá žena. Theo měl mrtvé tělo, Amélie a Julie mrtvé tělo postrádaly. Olivie představovala oproti Lauře zcela jiný prostor, byla to nehmotná záhada, otázka bez odpovědi. Skládačka, se kterou jste si mohli mořit hlavu až k zešílení. Olivii nikdy neobjeví, nikdy nezjistí, co se jí stalo, tím si byl jistý – a bude jen třeba najít vhodnou příležitost, aby jim to řekl. Zřejmě po nich ani nebude moct chtít žádné peníze. „Promiňte, vaše sestra je mrtvá a zmizela jednou provždy a za poskytnuté služby dostanu pět set liber?“ – ukázka z textu