Shrines of Gaiety

Pohodovka, sesbírané střípky tvořící poutavý román, hodný seriálového zpracování v dobových kostýmech, by bylo terno. Je v tom šmrnc, vtip, napětí, zlotřilost, touha po úspěchu, po pocitu radosti z poválečného přežití. Všechny společenské vrstvy se perou o místo na slunci. Citace: "Tak je to oběšení?"... "Kdepak" prohlásil pracháč a přátelsky se zakolébal. "Tohle je důvod k oslavě. Pouštějí Matku Cokerovou." Jaegerova taneční síň měla raketový úspěch. Ragtimová kapela vyhrávala a lidi tancovali foxtrot až do padnutí. V křečích války se každý chtěl bavit. Psal se rok 1918 a všichni už měli strádání a utahování opasků plné zuby. Bezva.

Dvacátá léta, Londýn, největší noční kluby ve městě, gangsteři, zkorumpovaná policie... a Kate Atkinson za kniplem. Těšil jsem se děsně. A ačkoli nelituju jediné stránky, “Chrámy veselí k mému překvapení nejsou touchdown. Navzdory skvělému námětu si totiž autorka chystá půdu trochu uondaně. A bohužel ani samotné finále mi nakonec nepřipadalo ořezané do špičky. Jsou tu dokonalé momenty. Drobné pointy. Emotivní vyvrcholení. Velmi dobré poslední kapitoly, které shrnují osudy přeživších. I absolutně výtečná závěrečná dvojstránka, která beznaději příběhu dodává trochu světlosti. Jenom jsem doufal, že toho dobrého bude o něco víc. Kór u velkoformátové bichle. A kór od božské Kate.