Způsob, kterým Kate Atkinsonová píše žánrovky, by vydal na vědeckej článek. Není ani severskej, ani agathovskej, ani cosy, ani z drsný školy. Postavy - včetně těch policejních - jsou vesměs chaoti. A spíš než o vyšetřování se autorka zajímá o ně jako takový. Text je naskrz prorostlej výborným černým humorem, a v případě DOBRÝCH ZPRÁV i nepříjemnou brutalitou. Atkinsonová přitom není nijak drastická. Nepoukazuje trapně na trčící kosti mrtvol. Jen si prostě zabije pár kojenců a nedělá přitom ciráty. Neříkám, že je jednoduchý se začíst. Atkinsonová je obšírná spisovatelka a co do tempa si jede brzda-plyn. Jen, co jsem se ale přizpůsobil jejímu stylu, začal jsem ji hltat. Jde ale o jiný hltání než u klasickejch detektivních spotřebek. Tady totiž máte od začátku pocit, že čtete “vysokou literaturu, ne jen kriminální storku na jedno spláchnutí toalety. Tleskám. A chci víc!