Hřbitov trpaslíků

Tahle knížka vážně není prokaždého. Bizarní skládačka humoru a horroru psaná z pohledu trpaslíka se však čte lehce a výborně. Zpočátku příběhu jsem se lehce ztrácela, ale během čtení jsem se velmi rychle zorientovala a držela jsem pěsti hlavnímu hrdinovi, trpaslíku - pardon gnómovi Odonovi a jeho pátrání po milované trapsličí těhotné družce. Trpaslíkovy eskapády se mísily s příběhy podivně zvrhlého profesora a jedné ještě podivnější matky, aby mě následná třaskavá směs humoru a hororu neustále nutila obracet stránky. Když už si myslíte, že víte, jak to celé dopadne, obrátí autor vše naruby, čtenářův žaludek nevyjímaje.

No, tak to byl zase zážitek :-) Pro mě jde v tomto případě o čtvrté setkání s tvorbou Petra Bočka, a tentokrát to bylo výrazně odlišné od toho, co jsem očekával. V knihách Mízožravci a Vládcové kómatu mi autor ukázal, že nemá sebemenší problém s vážným až fatálním narušováním lidské anatomie a že mu různé krvavé detaily nejsou cizí, takže jsem i tady očekával explicitní řezničinu zasazenou do velmi dobře plynoucího příběhu. A co jsem očekával, to jsem i dostal; Petr Boček se se svými postavami nemazlil, vraždy andílků už mi byly vážně nepříjemné (to není kritika, to je pochvala) a příběh byl skvěle vystavěný, takže se mi četl opravdu velmi dobře, ale... Ale bylo tu ještě něco navíc. Humor. Černý humor. A bylo ho tu opravdu hodně, takže jsem se v průběhu toho v podstatě nepříjemného příběhu, během něhož jsem tolik fandil Helze, nečekaně dobře bavil, usmíval se a chvílemi se přímo pochechtával. Celý ten příběh je vlastně velmi temný, ale autor mi prostě nedovolil, abych u něj zůstal vážný nebo zadumaný. To fakt nešlo; v jednu chvíli se například pročítám děsivou a krajně odporně nechutnou scénou, abych se v jejím závěru seznámil s Rudou, který mi do jakékoli možné zachmuřenosti hodil vidle. Jo, jo, Petr Boček u mě válí a v jednom z kotců mého Zlatého psince na mě čeká ještě jeden jeho svazek.