Zvrácenost

Já jsem celoživotním realistou, což znamená, že se snažím příliš se netěšit, abych se tak vyhnul případným zklamáním. Když jsem si ale 16. 3. předobjednal knihu mé oblíbené autorky, nedokázal jsem se netěšit. A to, víc jak měsíční, čekání bylo fakt dlouhé, protože jsem kromě několika autorčiných povídek četl i Ante portas a Achernar, přičemž se obě knihy výrazně lišily a já jsem byl extrémně zvědavý, co přijde tentokrát. A je to pecka. Zatímco například Ante portas je pro mě psychologickým hororem, ve Zvrácenosti horor zde přítomnou psychologii tak maximálně lízl, jinak stojí celý příběh na skvěle vykreslených pocitech a prožitcích hlavní hrdinky. Ludmila Svozilová napsala svou Marii / Helenu přesně tak, jak to mám rád. Nejde o vyhraněně kladnou postavu; Marie není bílým protikladem k Hydově černé, ona je temně šedá, na okrajích světlejší, ale od středu začíná chytat nádech do černé. Já nejsem fanouškem mirkodušínovských dokonalých jedinců, myslím, že by každá knižní postava měla mít své vnitřní démony, a tady jsem takovou postavu našel. Původně jsem chtěl napsat, že jsem četbu pojal jako maraton, ale to by nebylo přesné. Včera jsem stihl přečíst šedesát stran a dnes jsem si dal něco jako dlouhý sprint. Od toho se prostě nedalo odejít. Za mě jde o skvělou knihu, a to, že ji mám i s podpisem autorky, je už jen třešničkou na dortu. Jednoznačně doporučuji.

Trvalo dvacet let, než znovu našla vraha své dcery. Jediné, co ji teď žene dál, je nenávist a pomsta. Je to už dávná historie, ale pro matku, které zabili jediné dítě, je to stále otevřená rána, která se ne a ne zacelit. Helena živoří, bydlí, kde se dá, a pracuje porůznu, když už je na tom opravdu bídně. Je vyhořelá. Život plyne, ale její myšlenky se upírají do minulosti. Vrah její dcery je někde na svobodě a její nenávist k němu každým rokem stále roste a je to jediné, co ji stále žene dál. Musí ho najít a pomstít se. Přežít může jen jeden z nich. (…) Velká část knihy je dost psychologická. Pomalu se plížící temnota a melancholie na vás dopadnou velmi snadno, takže vás zaplaví soucit s hlavní hrdinkou. Mezi řádky se tiše plíží tíseň a bezmoc. Od té strašné události uplynuly už dvě desetiletí, bolest však zůstává zaryta v Helenině srdci. (…) Styl psaní je těžší na udržení pozornosti a musíte si trochu zvykat na jinou skladbu vět a způsob vyjadřování. Právě kvůli tomu nemusí kniha sednout všem. Autorka má všechno promyšlené a šokující zvraty přicházejí ve velmi nečekaných chvílích. Ludmila Svozilová si v knihách pohrává s mystikou, tísnivou atmosférou, komplikovaným dějem a nespolehlivými hlavními hrdinkami, na které čtenář mění názor takříkajíc za pochodu a nemůže si u nich být jistý téměř ničím. Takových knih je na české scéně jako šafránu. Byť jde o thriller s kapkou krimi a mysteriózní hororovou atmosférou, převládá v něm drama a psychologie, tudíž by Zvrácenost mohla oslovit i čtenáře mimo okruh žánrových fanoušků. Pokud seberete odvahu a rozhodnete se Zvrácenost přečíst, máte se na co těšit. Celá recenze: https://deti-noci.cz/2026/05/literatura/lit-recenze/ludmila-svozilova-zvracenost/