Achernar

Ačkoli nejsem velký čtenář, jako jiní na DK, troufám si říct, že něco tak zvláštního a uhrančivého jako jsou díla paní Svozilové jsem dosud nečetla. Ať už jsou to sbírky povídek Černá série, Paranoia nebo romány Sběračka kostí a oba díly Zemři, Kaine. Ačkoliv vím, na co se připravit, stejně mě to zase spolkne a přežvýká. Tenhle román je z rodu kafkovsko-orwelovských, jen místo zvrácené společnosti je tu zvrácená mysl. Na začátku jsme svědky pádu Patricie až na samé dno a trošku si oddechneme při její zdánlivé záchraně. Úplně vidím, jak se autorka bezelstně usmívá a přitom potměšile mhouří oči. No ano, jsme zároveň zde i tam, tam i zde. Je to křehké, ale také brutální, beznadějné i očišťující. Není to lehké čtení. Doporučuji a už se těším na novou věc z pera autorky - Ante portas!

Každému, kto tomu aspoň trochu rozumie, musí byť už po pár odsekoch (ak nie vetách) jasné, že Ludmila Svozilová vie písať. Ja som sa s ňou prvý raz stretol vďaka Zemři, Kaine: Svatyně a až potom som sa dostal k Achernar. To prvé sa mi páčilo viac. Svozilová ozaj vie písať dobre a pútavo, bavia ju postavy, vzťahy medzi nimi a nerobia jej problém dialógy a hlášky, čo jej plným právom mnohí súčasní tuzemskí autori môžu slepo závidieť. Faktom každopádne je, že tentokrát ma príbeh až tak nebavil. Spočiatku ma príjemne prekvapilo, aký priamočiary a realistický je, hoc presun od dobre situovanej mladej ženy po totálnu socku mi pripadal uponáhľaný a teda málo uveriteľný, ale okej. Následne mi dej pripomenul nezabudnuteľné Utrpení těla od Monici O´Rourke (tiež Golden Dog), ale bez sexu a násilia. No postupne sa z toho začalo stávať niečo... ako to povedať... no, bez spoilerov to nejde. Ale proste sa to na môj vkus zbytočne prekombinovalo resp. nie ani tak prekombinovalo, ale vybralo sa to smerom, kvôli ktorému ma autorka skrátka stratila.