Zpívej pozpátku a plač

Naprosto strhující záležitost, ve které se autor s nikým nemaže, nejméně pak sám se sebou. Jako ostatní hodnotitele i mne dost mrzí, že nestihl napsat pokračování, protože právě tohle jeho životní období by mne zajímalo nejvíc.

Lanegan byl vždy ten typ hudebníka, který neřekne ani o slovo navíc. Nikdy se neupínal na otřepané fráze, kterými by hovořil ke svým fanouškům a v rozhovorech se málokdy zmiňoval o svém soukromí. Jeho krédem byla hudba a jen hudba – a jakákoliv jiná promluva nebo zmínka byly zbytečné. Skutečnost, že se vůbec rozhodl vydat knihu o své minulosti, byla proto pro všechny obrovským překvapením. Sing backwards and weep má dvě roviny. Jednou z nich je šílený soubor příběhů jak vytržených z Welshova románu - drogy, alkohol, promiskuita, násilí, týrání, bezdomovectví, psychické obtíže a řada trestných činností navrch. Tou další je fakt, že nejde o vymyšleného antihrdinu své doby, ale o skutečného člověka z masa, kostí a bolesti. S tímhle faktem budeme konfrontováni po celou dobu vyprávění. Máte chuť se smát, když někoho napadne vyfouknout crackový dým do záchodu v letadle? Máte pocit zadostiučinění, když se nejprotivnější žena na světě napije vody s příměsí krve? Máte namále, protože si barvitě představujete abstinenční příznaky v podobě černé gastroenteritidy? Skoro. Skoro vás to vtáhne a chcete se smát, zašklebit se znechucením, významně si poklepat na čelo. Kdo proboha vytvořil takovou literární postavu? A to je právě to nejlepší -zamrazí vás z toho - nikdo. Je to právě Mark Lanegan, kdo vám odříkává svou pokoutnou historii a nebojí se jít až na krutou dřeň. Za vším tím ubohým chováním nemocného muže se skrývá obrovská bolest odnepaměti nemilovaného a závislého člověka, který nějakým zázrakem vždy všechno (a tak trochu omylem) přežil. Přežil, ale aby nežil. Aby přežíval napříč tomu, že ztratil všechny, na kterých mu kdy záleželo. A právě tato nepředstavitelná tíha nám pomáhá pochopit, jak je možné, že všechna jeho tvorba působí tak silně a opravdově. Protože je. A tohle procházení se po poli vzpomínek se rozdělilo vedví a přelilo se do spousty úžasných (a teď i čitelnějších) písní na albu Straight songs of sorrow a dohromady tak vytvořilo ten nejpodivnější umělecký diptych. A nakonec přichází klišé - ale pokud je klišé skutečné, vadí to něčemu? – v momentě, kdy všechna ta čerň vyprávění dojde do okamžiku absolutního vykoupení a sebepřijetí, zjistíte, že to byl jediný možný způsob, jak ji uzavřít a snad nikdy se k ní nevracet.