Sing Backwards and Weep

Mohl bych odsoudit jistou repetitivnost feťáckých historek o shánění heráku na šňůrách, ale vzhledem k tomu, že taková je realita života muzikanta-narkomana, o které Lanegan bez příkras vypráví, neučiním tak. Ostatní historky to bohatě vyváží. Mohl bych Lanegana odsoudit jako pohádkářského a prospěchářského hajzla, který často píše prostě to, co se mu "hodí do krámu", ale neučiním tak, vzhledem k tomu, že on sám v knize přiznává, že takový často doopravdy je, a to je sympatické, jelikož takových je naprostá většina lidí, kteří to ale nikdy nepřiznají; a chápu, že třeba kytarista Screaming Trees byl popisem své osoby znechucen tak, že knihu nebyl schopen dočíst, ale! kdyby jí dočetl, zjistil by, že Lanegan ho po počáteční kritice nakonec chválí jako sveřepého "génia", za kterého se onen kytarista celou dobu považoval. Prostě -navzdory vší nijak nepopírané subjektivitě- je autor schopen a ochoten vše vidět z obou stran, jakkoliv jednostranně vše může z první působit. Takže: navzdory mým potenciálním výtkám je to ve výsledku skvělá, zábavná a informativní kniha skvělého umělce, který si prošel peklem, které si svou citlivostí (a snahou onu citlivost sám neustále popírat a otupovat) způsobil. A o peklu to prostě je. Proto to i koncem pekla končí a dál se nedozvíme nic... Dál za něj mluví nejspíš jeho pozdější tvorba. To mi osobně stačí. Byť sám Lanegan od začátku knihy tvrdí, že pro prachy by udělal cokoliv, tady doopravdy víc než o prachy jde o to, aby se z toho všeho Vypsal. To je umění. Ne? Souhlasím s týpkem v komentáři pode mnou. Pekelnej nářez!

Syrový nářez, no regrets upřímnost zpovědi z ní dělá mimořádně silný zážitek. Cestu na dno popisuje Lanegan bez sebelítosti a výmluv. Asi nejvýmluvnější popis závislosti, s kterým jsem měl tu čest. A pokud máte rádi to, co média onálepkovala jako grunge, resp. celou alternativní hudební scénu 90. let, přidejte dvě hvězdičky navíc.