Zeptej se táty

Na smrt rodičů se připravujeme - a cítíme se být připraveni, když je nám už 40, 50... Ona pak přijde a my zjistíme, že připraven nelze být, nikdy ne zcela. Otázky zůstávají, jen se jich časem "přestaneme bát", jak říká Emil, hlavní postava této úvahové prózy. Jan Balabán to měl duševně nastavené ještě tíže než my ostatní a nebylo to způsobeno pouze smrtí jeho otce. Soudím podle jeho povídek, této knížky a dokumentu, kde říká: "Zajímá mne lidský život ve svém vyrovnávání se se smrtí." "Nepíšu tak, jak bych chtěl, píšu tak, jak musím. Myslím si, že to je možná depresivní, možná nulové, jak říká kamarád Petr Hruška. Nulový stupeň naděje. Může to vše skončit špatně, pravděpodobně asi skončí, lidský život končí smrtí, ale mně jde spíš o smrt duševní a citovou, o rezignaci, že člověk přestane doufat v něco pěkného, v něco věřit, mít nějakou naději." Proto doporučuji tuto knížku jenom těm, kteří si kladou otázky o smyslu života, smrti, minulosti i dnešní doby, o relativnosti hodnot. Pak ve vás budou autorovy myšlenky rezonovat a vzbuzovat další otázky a potřebu hledat odpovědi. Bavit vás tato kniha nebude. Dá vám mnohem víc.

Proč je to vždycky až smrt, která člověka přiměje ptát se, skutečně se ptát sebe sama po smyslu, příčinách, důvodech, po tom, co je, bylo správné či nesprávné? Proč až když přijde smrt, chceme se ptát, ale už nám nemá kdo odpovědět? Proč až smrt nám otvírá oči a my přemýšlíme, jak dál? Protože čas právě vypršel. Protože najednou už je pozdě. Protože až mrazivá přítomnost smrti nám připomene naléhavost otázek, které necháváme na zítra či na pozítří, a důležitost nalezení správných odpovědí. A nejsou to mrtví, kdo se ptá. To živí najednou zjistí, že neví jak dál. A tak se ptají a ptají se mrtvých. A až tehdy začínají vnímat jejich odpovědi, které nevnímali za jejich života. Balabán předvedl posmrtný koncert, či spíše tanec, kde se tanečníci na společném rodinném parketu potkávají a rozcházejí, ptají se a poznávají sebe sama a sebe navzájem. A nic menšího než smrt, smrt otce, k tomu nebylo třeba. Sleduji nejrůznější taneční figury, které ne všechny postihnu, Balabán tanečníky opouští uprostřed otoček a pouští na scénu nového tanečníka. Než ten dokončí svůj myšlenkový a vzpomínkový tanec, někdy dupák, někdy balet, objevuje se parketu další tanečník, nová figura, nová perspektiva, nové kulisy. Velký, pohřební tanec bez hudby. Rodina. Nedokonalá. Neúplná. Přesto stále rodina. Proto stojí za to se ptát. Vždyť „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.“