Povídky

Balabán je velmi dobrý ve vystihnutí atmosféry a nálady, přesvědčivě přibližuje ponurá, neradostná místa. I popis reálií Ostravy je velmi dobrý. Jen mi ta ponurost místy přijde už za hranou, samoúčelná, umělá. A mám-li si na základě těchto povídek utvořit obrázek o osobnosti autora, myslím, že to byl velmi smutný a nešťastný člověk. Pět set stran depresí, bezvýchodností, smutku, melancholie, nelehkých osudů lidí z okraje společnosti. Pořádná nálož šedivosti do vašich životů, vážení. Která až podivně koresponduje s Balabánovou předčasnou smrtí. Rozmyslete si, jestli máte zrovna na toto náladu. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem četl povídkovou sbírku tři měsíce.

Balabán je těžce nedoceněný. I kdyby napsal jen tyhle povídky, u mě by měl v kanonu české literatury hodně výsadní postavení, protože ovládá jazyk. Jeho myšlenky mají čistotu vědeckých pojednání a zároveň nepředstíranou lidskou hloubku. Přesně ví, co se snaží říct, nevytváří zmatky, paraliterární konstrukty ani beat imitující užvaněný kýč. Zároveň je poměrně těžký, protože čtenáře nutí číst pomalu a soustředit se na každou větu. Nedá se jen tak odtrhnout nebo text ledabyle přejet očima. Balabán není čárový kód, který můžeš skenovat. Díky tomu ale na knížku myslíš i dvě tři hodiny po poslední stránce. A možná i dva tři dny. To není zrovna málo.