Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu

„Oči plující zimním podvečerem, kolem nich tvář; dvě temná světélka ve světle bílém ...“ Sociální sítě ... život v sociálních bublinách ... stačí pár kliknutí a patříte do některé z nich ... jste uvnitř a můžete klikat ... lajkovat o stošest :-) ... je tu ale ještě jeden pohled ... ten zvnějšku té zářivé bubliny ... a není zrovna moc pěkný ani pozitivní ... protože to co vidíte je povrchnost všech těch vztahů uvnitř ... vidíte mikrosvět postrádající hluboké emoce ... svět kompenzující reálné vztahy ... a v něm hrdiny Urbanova příběhu ... žijící v Praze, ovšem ne v tom magickém městě, na které jsem byla z Urbanových příběhů zvyklá (a které mě svým osobitým způsobem okouzlovalo) ... máme tu hrdiny žijící v úplně obyčejné městě ... v prostoru, ze kterého na vás „kouká“ jen všední každodennost ... přiznávám, já tak trochu doufala, že i tady najdu trochu z té nevšední Prahy, ale dobrá, zvykla jsem si ... a vlastně uznala, že to ani jinak být nemůže, tak, jak to je, naprosto správně doplňuje příběh. Poznala jsem, že Urban na nás čtenářích prostě zkouší další ze svých literárních experimentů :-) ... takže zapomeňte na originální a jedinečný prostor, i postavy ... ale taky zapomeňte na slibovanou erotiku :-) ... tenhle příběh není o sexu, a vlastně ani o erotice ... protože ty jsou projevem lidských pudů a vášní ... to, co tady naleznete je ovšem jen jejich stínem ... který ukazuje na posedlost ... touhu po tělesnosti ... tenhle stín ale nejsou ani jeden z hlavních hrdinů schopni překročit ... vášeň je totiž pěkně silná emoce :-) ... a co takhle čistá láska? ... kdepak ... jen a jen posedlost :-) ... Jako experiment, to vůbec nebylo špatné, ale, přiznávám, že se ráda vrátím k tomu známému Urbanovi, do světa na pomezí reality a fantazie ... který čtenáře dráždí a příjemně šokuje :-). PS: souhlasím s nefernefer ... její komentář je přesný a doprovodné fotografie jsou prostě jalové. PS2: s Matějem bych nejradši „zaklepala“ ... sakra chlape prober se :-).

Když čtete knížku, jejíž hrdina vám vůbec není sympatický, a přesto vás to baví a chcete číst dál, tak je nejspíš dobře napsaná. Když nad tím tak přemýšlím, tak tohle byla první knížka od Miloše Urbana, kde nebyl žádný nádech tajemna, dekadence, tajemství. A přesto jsem se nedokázala odtrhnout, protože je napsaná stejně sugestivně jako ty předchozí. U jeho knížek mám vždycky pocit, jako bych se dívala na film. Všechno je úžasně plastické. A příběh do sebe zahleděného ubožáka, pro něhož pochybný úspěch na sociálních sítích znamená víc než skutečný život, se nakonec toho happy endu i přes ztíženou možnost dočkal. Jediné, co mi na knížce tentokrát vadilo, byly fotky, které jsou dle mého čistě laického a subjektivního názoru vzhledem k tomu, že to celé bylo o výborném amatérském fotografovi, naprosto jalové.