Zaslaná pošta

Příběhy o podnikání podnikavého Vlahoše von Rosreta neboli vhled do hospodářsko- technologického rozvoje slovutného městského státu Ankh-Morporku, jsou jedny z posledních Zeměplošských příběhů, které mi zůstaly k přečtení. „Zaslanou poštu“ po prvním čtení (obvykle plně docením příběhy z Plochy až při dalším čtení/dalších čtení) nemohu zařadit ke svým „nej“ (ona pozice náleží příhodám Noční hlídky a několika dalším „Malí bohové“, „Podivný regiment“, „Pravda“, „Zajímavé časy“, „Dámy a pánové“). Co mohu - mohu jej vřadit k povídáním propracovanějším, kterým se daří držet tempo a nepozbýt dechu před závěrečnou rovinkou. Úvodní kapitola „Zaslané pošty“ navnadila, nelze neobdivovat Jeho Lordstvo Vetinariho a jeho náborové metody do řad státních zaměstnanců. Poté mi četba chvíli zadrhávala, některé komické vložky mi až tak nesedly (příčesky apod.). Vykličkovat ze zmíněné komiky a neztratit hlavní příběhovou linku hodně napomohla obeznámenost se zfilmovanou podobou knihy (tu mi došlo, že vlastně mimoděk plním ČV). A pak – pak jsem jsem se náhle do vyprávění ponořila a již jen prosila všechny Zeměplošské bohy a bohyně, aby stáli při královském poštovním úřadu (i když jsem věděla, jak vše dopadne – jak to ? – no viděla jsem film) jak v jeho úsilí o znovu-plnění jeho původní funkce (poštu doručit nikoli jen ubytovat na neurčito), tak v jeho soupeření s konkurenční firmou. Ona konkurence má přitom oproti Poště hned dvé výhod. Výhodu pokročilejší technologie, zajišťující nesrovnatelně rychlejší předávání zpráv. Výhodu absolutně bezskrupulózního vedení, řídícího se heslem „co vás zabije, to nás posílí“. Jak by takové soupeření dopadlo na kulaté Zemi je zřejmé, ale na Ploše – nu, tam můžete vždy doufat, tam se vám dějí i jiné podivnosti, než je prohra inteligentního zloducha a jeho poskoků. Co ještě dodat. Je až k neuvěření, že Pratchettovy zeměplošské knihy, včetně této, jsou řazeny do kategorie „humoristická fantasy“. Humor se pravda i v „Zaslané poště“ vyskytoval v míře hojné, s postupem vyprávění však transformoval v humor značně posmutnělý. A bylo přítomno zlo, zlo, které známe i my, obyvatelé planety téměř kulaté. Zlo, na kterém toho moc k smíchu není. Zlo, které nepotřebuje armády skurutů. „Svět už v žádném případě nepotřebuje dalšího Pána temnot, ne, když se tak skvěle daří Pozlátkovi. Pozlátko nepotřeboval věž, kolem níž táboří deset tisíc trollů. Potřebuje jen účetní knihy a nabroušený mozek. To funguje lépe, levněji, a ještě navíc mu zbývá čas vyrazit večer do společnosti.“ Nadto si ono zlo umí podrobit slovo. A poté toto slovo, zneuctěné a zmrzačené, šířit prostřednictvím médií. „ ... pročítal slova Nadosaha Pozlátka, která k němu hovořila z ještě vlhkého listu. … Úžasné. Člověk musel obdivovat způsob, jakým byla dokonale nevinná slova zdeformována, rozporcována, přemleta a zbavena svého původního významu a smyslu a vyslána šlapat špinavý chodník pro Nadosaha Pozlátka. Potíže Velké linky byly zcela nepochybně zaviněny jakousi tajemnou krátkodobou křečí vesmíru a neměly vůbec nic společného s hrabivostí, nadutostí ani umíněnou hloupostí. No ano, vedení Velké linky udělalo řadu chyb – hopla – byla to „dobře míněná rozhodnutí, která se teď, při zpětném pohledu, mohla zdát tak trochu ukvapená a nešťastná“. K většině z nich však došlo v době, kdy bylo třeba napravit „základní systémové chyby“, které mělo na svědomí předchozí vedení. Nikdo ničeho nelitoval, protože nikdo neudělal žádnou chybu. Špatné věci se samovolně rodily v jakémsi příšerném, chladném a tvrdém paralelním světě a u nás k nim došlo jen kvůli nešťastné shodě nepříznivých okolností, událostí a počasí a teď už nezbývalo nic jiného, než „aby jich bylo litováno“. “ Ještěže na Zeměploše pravda nejen vítězí, ale i vyděsí. A krom toho na oné požehnané planetě, nebo přinejmenším v Ankh-Morporku, končí jedinci, kteří nevěří na anděly, mimořádně neblaze. Závěrem osobní poděkování autorovi, nechť je šťasten ať je, kde je (to ví jen SMRŤ), za značný prostor pro setkání s mým obdivovaným a oblíbeným tyranem Lordem Vetinarim (pardon demokratem, vždyť - jeden muž, jeden hlas a Vetinari je ten muž a jemu patří ten hlas).

Vlahoš mě mile překvapil a pobavil