Podobně jako Nacumeho Polštář z trávy nebo Tanizakiho Ti, kteří raději kopřivy, další kniha japonského autora z první poloviny 20. století, která vyvolává určité nostalgické nálady a skrze vytříbený jazyk seznamuje s na první pohled vcelku běžnými situacemi v životě. O to větší platnost má však moudrost obsažená v řadě monologů a dialogů. Osumy Dazaie si velmi cením, a právě zásluhou tohoto románu.

Náhodou jsem se dostal pár měsíců zpátky k povídce Osan. Přišla mi těžko uchopitelná, skoro až nepochopitelná, stále jsem měl pocit, že mi to hlavní uniká, a proto jsem si ji přečetl znovu a čímsi mě okouzlila. Vrátil jsem se k ní do této doby pětkrát, možná šestkrát, tak mě dostala její síla. Konečně jsem se dostal i k celé knížce a nestačil jsem koukat, neboť vyjádřit tak geniálně osamocení, vykořeněnost či vnitřní rozpoložení (všechny možné formy strádání, deziluze, touha po lásce, ale i ospravedlnitelnost sebevraždy) může jenom člověk, který žil v době a takovým způsobem jako Dazai... Určitě má TOP knížka!