Celá tahle niha je plná krásně rozepsaných vnitřních rozporů. Chci mluvit, aby mě slyšeli, ale co když promluvím a oni mě uslyší. Budu dělat, že nic nechci, přestože to chci, a všichni to ví, ale co kdyby se na mě dívali jinak, kdybych to řekl narovinu, to by to věděli jistě. Když budu dělat, že něco nechci, třeba ostatní nepoznají, že to chci, ale nenápadně až to samé budou chtít ostatní, ať nepoznají, že proto jsem jim to vzal. Chci, aby mě viděli, ale nechci být viděn, ale třeba mě uvidí, až nebudu vidět, a už na tom nebude záležet. Absolutně jsem pochopila, proč se v hrdinovi odehrává, co se v něm odehrává. Autor mi moje "Proč?" cestě své destrukce dal jasně a zřetelně. A já ho pochopila. (Pochopit a chápat jsou dvě různé věci.) Je to četba náročná, špatná na emoce, ale zároveň niterní a každý toho fracka na začátku pochopí. Proč se dostal tam, kam se dostal. A co dělal. Protože to je prostě skvěle napsané. A přestože se z fracka postupem času stane absolutní kretén, tak nelze říct, že protože je kretén, tak ho budu nesnášet, jenom proto, že já se do podobné situace nedostala. Myslím, že nenávisti je v té knize až až. Byť si to hlavní hrdina směrem k sobě jednoduše nepřipouští. A ten konec byl prostě dokonalý. Poslední stránka byla tak...no, dostalo mě to, no... ("Za předpokladu, že styky udržované přes oboustranné opovržení a neustále shazování druh druha jsou jevem označovaným v dnešním světě jako takzvané "kamarádství", nemůže být pochyb o tom, že i vztah mezi mnou a Horikim byl "kamarádstvím".) Na závěr bych ráda zmínila kulturní stereotypy. Protože tahle kniha je napsaná vážně srozumitelně a citlivě, což je vzhledem k obsahu docela fajn. Zároveň nemůžu říct, že bych něco z toho nepochopila, protože autor "není můj člověk". Ne, hezky to vysvětlil a pokud neznám nic (jako vůbec, vůbec nic) nebo jsem ignorant, který se ani nic (jako vůbec, vůbec nic) dozvědět dál nechce...no, tak prostě tuhle literaturu nečtu. ("Posledně to bylo taky takhle ke konci roku. Oba máme práce, že se nám skoro protáčejí panenky, ale on si vždycky vybere konec roku, nesnáší život, jinak by neměl takové choutky.") Jo, někteří zmiňují název knihy v anglickém překladu. Po dočtení s ním musím souhlasit, ono to k tomu vede. A je to i v knize zmíněno, ta fráze. Ale s Odepsaný ani se Selhání (1996) nemám problém.

„Čím víc o tom všem uvažuji, tím méně tomu rozumím, a tím víc si připadám úplně jiný než všichni ostatní, napadený neklidem a strachem. Nejsem už ani schopen rozmlouvat s bližními. Nevím, jak a o čem si s nimi povídat.“ „Slaboch se bojí dokonce i štěstí.“ Závěr roku se u mě nesl ve znamení četby několika „divnoknih“. Tohle je poslední z nich. Jde o životní příběh člověka, který vlastně nikdy nenalezl sám sebe. Vyprávění je smutné a depresivní. Jak popsat depresivní černotu lidem, kteří ji neznají a nikdy nezažili? William Styron se o to geniálním způsobem pokusil ve své „Viditelné temnotě“. Tahle kníže jde zase o kousek dál, byť to pravděpodobně vůbec nebyl autorův záměr. Je to částečně autobiografická kniha, některé události v knize korespondují s životem autora, jiné ne. Středobodem je osoba protagonisty a jeho sžíravá nenávist k sobě samému. Popisuje svůj život od dětství, rodinu, studia, přátele (těch několik málo), partnerky a milenky – zajímavé je, že přes extrémní sebenenávist je schopen navazovat vztahy s ženami. Vypráví o životě ve strachu a úzkosti, bez pocitů štěstí nebo naplněnosti. Zajímavé je, že se ani nesnaží o nápravu, podivně smířen s metaforickou hradbou, která kolem něj roste výš a výš, jako jakási osudová nevyhnutelnost. Postupně sklouzává hlouběji a hlouběji do temnoty, bojuje s alkoholem, odmítá a nenávidí lidské štěstí, lásku, návrat. Zmiňuje pokus o sebevraždu. Jakékoliv další pokusy o změnu životní trajektorie selhávají. Textem prosakuje neustálé opovržení sebou samým, jasně vyjádřeno například slovy: „… protože jsem nikdy, ani jako dítě nesplňoval požadavky kladené na člověka …“. Empatický čtenář pociťuje lítost, ale lítost je k ničemu, lítost nic nespraví. Až ke konci textu jsem měl chvílema dojem jakéhosi uvědomění na straně vypravěče, uvědomění, že jde o nemoc, léčitelnou depresivní poruchu, že ta sebenenávist není objektivní pohled. Explicitně to zmíněno není a slabá a krátká myšlenka je protagonistou promptně zašlapána do nicoty a temná mlha pokračuje ve svém destruktivním díle: „Kdesi v mém srdci se slaboučce ozval zoufalý hlas namítající, že přece nešlo o žádné dohnání k smrti, o žádné ždímání peněz, ale končí to opět tím, že myšlenky se zvrtnou a špatný jsem já sám – stále týž zlozvyk.“ Vlastní dehumanizace tak pokračuje nezměněným tempem a směřuje k nevyhnutelnému závěru, ten opět není explicitně zmíněn. Kniha nabízí jedinečný vhled do mysli a myšlení těžkého anhedonika, jehož neschopnost vnímat pocity štěstí přeroste v depresi a směřuje tam, kam nevyhnutelně musí. Kniha rozhodně není pro každého. Pro čtenáře neznalého podobných vnitřních pocitů musí podobné úvahy a myšlenky působit přímo směšně a nesmyslně. Přesto, každý máme své démony, a ve finále jsme s nimi sami. Součástí knihy je několik vysvětlivek, ne až tak stručná časová osa autorova života a obsáhlý vysvětlující komentář překladatelky. Jak jsem již uvedl, kniha je částečně autobiografická a komentář zasazuje text do kontextu doby a autorova života, poukazuje na rozdíly mezi textem příběhu a autorovým životem, rozsáhle komentuje autorovu literární kariéru. Stejně nevyhnutelně jako vlastní text, i komentář směřuje k autorovu osudnému rozhodnutí. Jakkoliv knihu velmi oceňuji, to, zda číst nebo nečíst tentokrát ponechám bez doporučení.