Podobně jako Nacumeho Polštář z trávy nebo Tanizakiho Ti, kteří raději kopřivy, další kniha japonského autora z první poloviny 20. století, která vyvolává určité nostalgické nálady a skrze vytříbený jazyk seznamuje s na první pohled vcelku běžnými situacemi v životě. O to větší platnost má však moudrost obsažená v řadě monologů a dialogů. Osumy Dazaie si velmi cením, a právě zásluhou tohoto románu.

Tuto knihu si budu muset někdy v budoucnu určitě přečíst znovu s tužkou v ruce. Najde se zde tolik odstavců, vět, výrazů, které je opravdu si třeba poznamenat. Je zde tolik filozofického zamyšlení týkající se lidského života, smyslu žití apod. Skvěle zpracovaná verze úpadku japonské aristokratické rodiny po 2. Světové válce, která se nedokáže začlenit do moderní doby. Otázky přísné morální etiky se začínají smývat a začíná nová etapa, dalo by se říct jakési rovnocennosti lidi, i když ta v Japonsku v této době, ještě zdaleka nebyla výrazem platným.