Zaklínač IV. Čas opovržení

Byla jsem teprve mladistvá Metlička, když jsem s touhle knížkou trávila na chalupě poslední prázdniny před vstupem do dospělosti. Chtěla jsem si nerušeně užít atmosféru, proto jsem se před hrozbou práce na zahradě odklízela do nedalekého lomu a tam, uhnízděná vysoko na římse, se poprvé stala svědkem úvodního putování kurýra Aplegatta. Do druhého dne jsem neměla co číst. Po sedmnácti letech jsem si dopřála reprízu - se stejným výsledkem. Intriky a souboje nabírají na obrátkách, události se dávají do pohybu jako nezadržitelná lavina, která smete prostý lid stejně jako mocné čaroděje nebo krále. Výcvik, výuka i dětství Ciri končí, Geralt ztrácí nejen iluze, zatímco jiní přicházejí o životy. Sapkowski čtenáře vezme na působivý banket čarodějů, nechá nás nahlédnout do tajů špiónského řemesla, bojuje se magií, meči i nabroušenými jazyky (těmi především), potěší narážky na nedávnou historii či současné nešvary lidstva. Hranice mezi dobrem a zlem je nezřetelná, svět není černobílý. V románu nechybí napětí, romantika, humor ani témata k zamyšlení, zkrátka skvěle využitých 330 stránek. O čtivosti svědčí fakt, že jsem vyskakovala z tramvaje v poslední vteřině, s otiskem dveří na zadku… celkem třikrát po sobě jsem při cestování do/z práce málem přejela svou zastávku, tolik jsem byla zažraná do děje knihy, neochotná tu realitu opouštět. O cíp páté hvězdy přišel „Čas opovržení“ až v závěru: Ciri, jakkoliv se celá sága kolem ní točí, pro mě není dostatečně poutavou postavou, proto mě její linie ne přímo nudí, ale přece jen méně baví.

Sapkowski je jednoduše geniální, netvrdím že vždycky a rovnoměrně, ale bezpochyby geniální. Způsob, kterým popisuje válku je neskutečně realistický (bez zbytečné naturálnosti a obscénnosti) a místy nečekaně dojemný. Žádná strana tu není bílá a žádná černá, snad máme ze začátku tendence jedné nadržovat, nicméně čím hlouběji se do příběhu dostáváme, tím více vidíme, jak nikdo není dokonalý, jak všichni dělají chyby, jak všichni páchají zvěrstva. Každý sleduje jiné cíle, má jiné priority, jen pár "lidí" myslí na někoho jiného než na sebe, ale ani oni nejsou nutně dobří. Mám pocit, že se tahle série ponořuje do čím dál hlubší temnoty a pěkné věci společně s nevinností pomalu mizí. Druhý románový díl mi jen potvrzuje můj dojem, že dělení do knih je celkem náhodné. Mám trochu dojem, jako by autor měl v hlavě ucelený příběh a protože byl příliš dlouhý, tak ho - ne zcela náhodně - rozsekal na počet dílů, který se mu zdál přiměřený. Protože nemám tak úplně dojem, že bych knihu dočetla, ne spíše mám dojem, jako bych zničeho nic, byla zastavená uprostřed příběhu. Zdá se, že můj názor, že sjezd čarodějů je vrcholem celé knihy je naprosto neoriginální, ale asi se není čemu divit, protože celé událost je neskutečně výborně sepsaná - napětí, intriky, humor. Co víc by si člověk mohl přát? No nevím, měla jsem jiné čtecí plány, ale zdá se, že se bud hned muset pustit do dalšího dílu... P.S. Se jmény mám samozřejmě také problém jako - zdá se - všichni ostatní, ale Martin mě vyškolil, a tak si s tím nedělám přílišné starosti. Od toho, aby čtenář přesně rozuměl tomu, co se zrovna děje je tu až druhé případně desáté čtení dané knihy. (I když "přesně" u Sapkowského asi nikdy, mám takový dojem...)

Byla jsem teprve mladistvá Metlička, když jsem s touhle knížkou trávila na chalupě poslední prázdniny před vstupem do dospělosti. Chtěla jsem si nerušeně užít atmosféru, proto jsem se před hrozbou práce na zahradě odklízela do nedalekého lomu a tam, uhnízděná vysoko na římse, se poprvé stala svědkem úvodního putování kurýra Aplegatta. Do druhého dne jsem neměla co číst. Po sedmnácti letech jsem si dopřála reprízu - se stejným výsledkem. Intriky a souboje nabírají na obrátkách, události se dávají do pohybu jako nezadržitelná lavina, která smete prostý lid stejně jako mocné čaroděje nebo krále. Výcvik, výuka i dětství Ciri končí, Geralt ztrácí nejen iluze, zatímco jiní přicházejí o životy. Sapkowski čtenáře vezme na působivý banket čarodějů, nechá nás nahlédnout do tajů špiónského řemesla, bojuje se magií, meči i nabroušenými jazyky (těmi především), potěší narážky na nedávnou historii či současné nešvary lidstva. Hranice mezi dobrem a zlem je nezřetelná, svět není černobílý. V románu nechybí napětí, romantika, humor ani témata k zamyšlení, zkrátka skvěle využitých 330 stránek. O čtivosti svědčí fakt, že jsem vyskakovala z tramvaje v poslední vteřině, s otiskem dveří na zadku… celkem třikrát po sobě jsem při cestování do/z práce málem přejela svou zastávku, tolik jsem byla zažraná do děje knihy, neochotná tu realitu opouštět. O cíp páté hvězdy přišel „Čas opovržení“ až v závěru: Ciri, jakkoliv se celá sága kolem ní točí, pro mě není dostatečně poutavou postavou, proto mě její linie ne přímo nudí, ale přece jen méně baví.

Příběh Geralta, Yennefer a Ciri ale i mnoha dalších pokračuje. Do popředí se dostávají různé mocenské a politické cíle a spory a naši hrdinové jsou do tohoto chaosu plného lží vrženi. Bohužel se jim nepodaří zůstat pohromadě, jsou nepříznivými okolnostmi rozděleni a musí se protloukat sami. Jsem zvědava na pokračování.