"Právě tím, že svoji víru označím za pouze svoji víru, svou osobní víru, zní to hezky a samostatně, jako že o tom přemýšlím a nejsem stádní typ, dostávám se do situace poustevníků 4. století. Tito poustevníci velmi rychle pochopili, že potřebují navzájem duchovní doprovázení, vzájemnou korekci, jinak se ze skupiny osamělých poustevníků stane skupina povrchových písečných neřízených střel létajících různě po poušti. I dnes takovýchto střel máme kolem sebe docela dost. I proto vznikly první kláštery. Aby spolu mohli poustevníci mluvit a navzájem upravovat směr letu. Ale zpátky k člověku, který nepotřebuje kostel . . ." Přečetla jsem úvodní kapitoly a byla jsem nadšená. U některych dalších trochu chvílemi v rozpacích. . . .asi to bude taky tím, že nejsem věčný začátečník :o) A pokud jde o Markovu NALÉHAVOST, kterou zmiňuje nejen Alma5 - ano, Orko to tak má a za sebe ho v tom dost chápu :o) Stojí za přečtení i zamyšlení . . .

Skvělé počtení. Moc se mi líbila v knize řada myšlenek. Konkrétně, že člověk je dospělý, až když přestane vzhlížet k autoritám a je jedno jestli je to otec, matka, učitel, farář... Začne žít sám za sebe, na plno s tím nejlepším předsevzetím. Každý z nás má mantinely (desatero) od narození naprogramované v sobě. Další velice podnětný postřeh: "Není potřeba stále něco, lajkovat, kritizovat, hodnotit..." To je skutečně osvobozující lehkost. Skvělá kapitola je i o pravidlech fotbalu ve srovnání s pravidly křesťanského života. Vynikající výběr příměrů, citátů, typů na filmy. Doporučuji.