Neumělcům života

Na této knize mě nejvíc překvapilo to s jakou upřímností se autor přiznává k tomu, že život celibátníka není vůbec jednoduchý, že i kněz a intelektuál má pochybnosti a občas prožívá úzkosti až existencionálního charakteru. Moc držím panu Váchovi palce, neboť i z knihy vyplývá, že to je dobrý a přímý chlap, že se staví na stranu outsiderů a lidí, kteří všeobecně nijak nevyčnívají z davu a když už tak jenom svým neumělectvím. Jako u většiny Váchových knih - i zde probleskne láska a fascinace přírodou a Božím stvořením a lehce (i sebe) ironický ale laskavý humor...

Ke knize jsem přišel na základě dvou podnětů. Prvním byl rozhovor s autorem v pořadu o literatuře, druhým její prolistování v rukou spolucestující. Jsem skutečně velmi rád, že jsem si ji koupil. Sluší se říci, že pocházím z ateistické rodiny, sám jsem však přečetl Bibli a v Boha věřím. V církvi žádné nejsem a jen občas zavítám k evangelíkům. Kniha mi poskytla krom jiného hlavně obrovské množství podnětů k zamyšlení a kontemplaci. Pohled pana Váchy na některé věci se slučuje s pohledem mým. To se týká například evoluce ("Bůh je hodinář. Tvoří mechanismy.") a úlohy člověka ("Čas je možnost.";"Můj osud a moje povaha není ani ve hvězdách, ani v genech. Já ji tvořím. Nejsme figurky na šachovnici. Ne Bůh, ale já jsem odpovědný za svá rozhodnutí a za svůj život.";"Bůh mě může postrčit, ale co se sebou udělám - se svými dary, charismaty - je na mně"; atd.), čímž se zabývá kapitola "Tvůrce tvoří tvůrce". Část, jež dala jméno celé knize pak velmi příjemně žehná a povzbuzuje každého čtenáře, ale zejména citlivého, křehkého (jakým i já jsem), jenž je v životě zmatený. Neví sám pořádně, čemu věří a kam patří a proč byl povolán - "neumělec života". Pan Vácha nám však nastíní i jakousi cestu - "Mám zadání být obrazem Božím", a to ve své "unikátnosti i velikosti". Dále je text doplněn povětšinou zajímavými vhledy do autorova života osobního i náboženského, což někdy může maličko nudit, ovšem většinou to skvěle dobarvuje poselství knihy, o němž zde psát nebudu, i když je samozřejmě tím hlavním, proč je kniha tak povedená. Kromě právě těchto pasáží, jež nám ale na druhou stranu pomohou se vcítit do autora (zřejmě nejbližší možnost komunikace mezi dvěma silnými introverty - autorem a mnou), "Orko" píše většinou optimistickým tónem (soudě podle mé zatím první jeho knihy) a po čtení míváte dobrou náladu. Venku pak lépe vnímáte krásy světa. Ke konci jsou zařazena i podobenství a ukázky špatného výkladu Božího slova. Pan Vácha varuje před jistými praktikami věřících i církevních hodnostářů, jimž pýcha nakazila mysl. Každému přeji, ať mu kniha (tak jako mně) pomůže najít v sobě kousek krásy, svátosti a dobra, úctu k lidem i přírodě a "přijmout odpovědnost za sebe i za vesmír, který je naším domovem a jenž ruku v ruce s Bohem tvoříme".