Vítězné město

Od proslulého britského spisovatele indického původu SALMANA RUSHDIEHO (*1947) čtu už pětatřicet let vždycky vše, co u nás vyjde, ačkoli zatím nic nepřekonalo jeho tři romány, které jsou podle mne nejlepší: Děti půlnoci (1981), Hanba (1983) a Maurův poslední vzdech (1995). Týká se to i autorova zatím posledního, patnáctého románu VÍTĚZNÉ MĚSTO (Victory City, 2023). Není špatný, ale nijak mě nenadchnul. Nabízí sice to, co máme na Rushdiem nejraději, tedy bohatý, velký příběh, pestrou obraznost a košaté vyprávění, ale jako by tomu něco chybělo, snad větší intenzita nebo větší autorské nadšení; tentokrát na mě Rushdieho román působí poněkud rutinně, unaveně, bez větší jiskry nebo spisovatelského zápalu, jako další kniha v řadě, ať zase něco vydám, něco napíšu. Neurazí, ale ani příliš nestrhne. Podotýkám, že Vítězné město autor napsal ještě před pokusem o vraždu, o které píše v autobiografické knize Nůž (2024) – na přednášce se jej pokusil zabít fanatický odpůrce jeho díla a osoby. Rushdie ve svých románech už nejednou zabrousil do historie a Vítězné město se odehrává od 14. do 16. století, a to výhradně v Indii. Román je koncipován jako fiktivní volný překlad (či spíše převyprávění) eposu původně napsaného v sanskrtu. Jeho autorkou – a hlavní protagonistkou románu – je Pampa Kampana, která byla částečně inspirována historickou princeznou a básnířkou Gangadéví ze 14. století. Pampě je dán obrovský dar, který je zároveň jejím prokletím: dožije se 247 let a vypadá pořád mladě a přitažlivě. To ví čtenář od první věty a ví tedy, že co se týče časového rozpětí, má před sebou dlouhou plochu. Pampa Kampana oplývá i dalšími magickými schopnostmi a vytvoří říši Bisnaga a její stejnojmenné hlavní město, které je do značné míry inspirováno historickou říší s hlavním městem Vidžajanagar (což znamená Město vítězství) na jihu Indie. Říše v Rushdieho podání je jakousi „feministickou utopií“, kde ženy mají velké slovo. Vláda Pampy Kampany v různých rolích (jako ministryně, regentky či královny manželky) trvá několik generací a Bisnaga zažije rozkvět i roky úpadku, kdy Pampa musí odejít do vyhnanství, aby se pak zase vrátila a dodala říši opět na velikosti. Přitom prožívá různé milostné aféry (například s několika vtěleními portugalského dobrodruha) a rodinné i politické intriky. Pomocí kouzel může Pampa proměňovat lidi ve zvířata a je nadána věšteckým darem. Ve stáří začne sepisovat dějiny Bisnagy v podobě rozsáhlého eposu. Říši ovládají vnitřní spory i soupeřící sousedé či náboženská bigotnost střídaná s roky uvolnění. Pampa mi chvílemi svojí únavou z dlouhého života připomínala Čapkovu Elinu Makropulos. Četné války a intriky však postupně působí poněkud únavně a prvky fantasy, upomínající třeba na Hru o trůny, z textu trochu křiklavě vystupují, jakkoli víme, že Rushdie jako „magický realista“ se fantazie nikdy nebál.

Tenhle autor píše, jako by maloval nějaký obraz, ne, že by popisoval všechny detaily, ale umí být výstižný. A to se mi na této knize líbilo. Je to lehce utopické, lehce pohádkové, malinko drsné, ale psané krásným poetickým jazykem.