Jaj, decká- nie som fanúšikom "magrealu " (Allende dávam, ale Salmonove Deti polnoci som nedočítala). Avšak, niečo mi našeptávalo, že ako osoba bude zaujímavých objektom môjho psychologickému skúmaniu. A je to tak! Tieto jeho eseje boli uff! (v dobrom slova zmysle) Výrečné, kritické, extrovertované, občas zbytočne moralizujúce, občas spomína len tie isté diela iných autorov (očividne tých, ktorých má on sám naštudovaných), ale očividne sme aj v podobných literánych bublinách, pretože súčasných autorov, ktorých spomínal poznám a čítam aj ja (žeby sme mali podobný vkus?!). Vo svojich esejach pinduje nielen na Trumpa, autofikciu (Ferrante, Knausgard), ale rozoberá aj svoje politické názory, propaguje necenzúru, slobodu slova, prejavu i viery. Nemusíte s ním vo všetkom súhlasiť, a občas priam zveličuje (od spisovateľa magrealu ni nič iné neočakávam). Táto kniha a eseje od Zadie Smith (preložené v Inaque pred rokom či dva) sú must read, ak milujete o knihách a spisovateľoch čítať.

Slavný britský spisovatel indického původu Salman Rushdie (*1947) není jen skvělým romanopiscem, jak jsme se mohli přesvědčit z překladů téměř všech jeho románů (Děti půlnoci, Hanba, Satanské verše, Maurův poslední vzdech, Zem pod jejíma nohama, Čarodějka z Florencie, Zlatý dům, Quijote a další), ale i vynikajícím esejistou. Své eseje shromáždil již do tří knižních svazků, u nás nyní vyšel ten třetí, nejnovější, Jazyky pravdy z roku 2021, sestavený z esejů z let 2003 - 2020 (přeložila Martina Neradová, vydala Paseka). Konečně tak máme možnost poznat Rushdieho blíže jako esejistu s širokým záběrem témat. Pro knižní vydání autor všechny texty přepracoval, upravil či doplnil. Kniha je rozdělena do čtyř částí. První přináší čtyři delší texty o psaní, literatuře a vyprávění příběhů i o tom, jak a proč sám Rushdie píše a co ho na literatuře zajímá nejen jako spisovatele, ale i jako čtenáře. Právě tyto čtyři texty jsou z celé knihy asi nejpřitažlivější a nejzásadnější. Vyplývá z nich, jak důležitá je pro Rushdieho literatura a četba a kde hledá inspiraci. Podle Rushdieho z nás příběhy a knihy, které si zamilujeme, dělají ty, kým jsme. Máme se ptát, jaké knihy doopravdy milujeme a podle toho se dozvíme leccos o tom, kým momentálně jsme. Krásná literatura je sice vzešlá z fantazie, a tedy nepravdivá, my ale věříme, že obsahuje hlubokou pravdu. Dnes je na vzestupu literatura faktu, autobiografie a autofikce; piš o tom, co znáš, zní jedna rada. Ale Rushdie radí: Pište o tom, co neznáte. A uzavírá část svojí úvahy Zázračné příběhy takto: Pouze když do fikce vpustíme fiktivnost, do představ představivost a do snů snění, můžeme doufat, že dospějeme k něčemu novému a vytvoříme fikci, která bude, tak jako kdysi, zajímavější než fakta. Upřímně píše autor také o vzniku svého druhého románu Děti půlnoci (1981), který mu přinesl po neúspěchu prvotiny Grimus (1975) zaslouženou slávu, a vůbec o svém mládí v Bombaji, studiích v Anglii a začátcích v Londýně. V druhé části píše velice zajímavě o spisovatelích jako jsou Philip Roth, Kurt Vonnegut, Samuel Beckett, Cervantes, Shakespeare, Andersen či Gabriel García Márquez; dále o autobiografii a románu a o filmových adaptacích. Třetí část obsahuje eseje a úvahy na témata společenská, politická či náboženská; autor se zabývá tématy jako pravda, odvaha a svoboda a přináší texty psané pro PEN klub. V poslední části převažuje výtvarné umění a fotografie; najdeme zde také vzpomínku na herečku Carrie Fisherovou, reflexi osobní zkušenosti s pandemií covidu a na závěr vtipné odpovědi v proustovském dotazníku.