Victory City

Od proslulého britského spisovatele indického původu SALMANA RUSHDIEHO (*1947) čtu už pětatřicet let vždycky vše, co u nás vyjde, ačkoli zatím nic nepřekonalo jeho tři romány, které jsou podle mne nejlepší: Děti půlnoci (1981), Hanba (1983) a Maurův poslední vzdech (1995). Týká se to i autorova zatím posledního, patnáctého románu VÍTĚZNÉ MĚSTO (Victory City, 2023). Není špatný, ale nijak mě nenadchnul. Nabízí sice to, co máme na Rushdiem nejraději, tedy bohatý, velký příběh, pestrou obraznost a košaté vyprávění, ale jako by tomu něco chybělo, snad větší intenzita nebo větší autorské nadšení; tentokrát na mě Rushdieho román působí poněkud rutinně, unaveně, bez větší jiskry nebo spisovatelského zápalu, jako další kniha v řadě, ať zase něco vydám, něco napíšu. Neurazí, ale ani příliš nestrhne. Podotýkám, že Vítězné město autor napsal ještě před pokusem o vraždu, o které píše v autobiografické knize Nůž (2024) – na přednášce se jej pokusil zabít fanatický odpůrce jeho díla a osoby. Rushdie ve svých románech už nejednou zabrousil do historie a Vítězné město se odehrává od 14. do 16. století, a to výhradně v Indii. Román je koncipován jako fiktivní volný překlad (či spíše převyprávění) eposu původně napsaného v sanskrtu. Jeho autorkou – a hlavní protagonistkou románu – je Pampa Kampana, která byla částečně inspirována historickou princeznou a básnířkou Gangadéví ze 14. století. Pampě je dán obrovský dar, který je zároveň jejím prokletím: dožije se 247 let a vypadá pořád mladě a přitažlivě. To ví čtenář od první věty a ví tedy, že co se týče časového rozpětí, má před sebou dlouhou plochu. Pampa Kampana oplývá i dalšími magickými schopnostmi a vytvoří říši Bisnaga a její stejnojmenné hlavní město, které je do značné míry inspirováno historickou říší s hlavním městem Vidžajanagar (což znamená Město vítězství) na jihu Indie. Říše v Rushdieho podání je jakousi „feministickou utopií“, kde ženy mají velké slovo. Vláda Pampy Kampany v různých rolích (jako ministryně, regentky či královny manželky) trvá několik generací a Bisnaga zažije rozkvět i roky úpadku, kdy Pampa musí odejít do vyhnanství, aby se pak zase vrátila a dodala říši opět na velikosti. Přitom prožívá různé milostné aféry (například s několika vtěleními portugalského dobrodruha) a rodinné i politické intriky. Pomocí kouzel může Pampa proměňovat lidi ve zvířata a je nadána věšteckým darem. Ve stáří začne sepisovat dějiny Bisnagy v podobě rozsáhlého eposu. Říši ovládají vnitřní spory i soupeřící sousedé či náboženská bigotnost střídaná s roky uvolnění. Pampa mi chvílemi svojí únavou z dlouhého života připomínala Čapkovu Elinu Makropulos. Četné války a intriky však postupně působí poněkud únavně a prvky fantasy, upomínající třeba na Hru o trůny, z textu trochu křiklavě vystupují, jakkoli víme, že Rushdie jako „magický realista“ se fantazie nikdy nebál.

Přečetl jsem do poloviny a dál se mi nechce. Připadá mi to nějak prázdné, ačkoli dějově velmi bohaté, barvité a dobře vyprávěné. Ale žádná opravdovost, silná emoce nebo nosná idea. Žádná vyloženě sympatická postava ani důležité nebo inspirativní téma. To jediné, co mě bavilo, byla exotika. A naopak magický realismus mě spíš zklamával svojí laciností, než aby mě okouzloval. Odkládám.