Zvláštní způsob jak nahlížet na otázku života a smrti je obohacen spoustou autorových osobních myšlenek! Na příběhu mladé ženy a několika dalších osudů rozpitvává příčiny a následky chorobných psychických selhání. Nastiňuje i způsoby možné léčby a přichází k závěru, že každý se musí se svým životem vypořádat po svém.

Především musím napsat, že nejsem bůhvíjaká Coelhova fanynka. Ale Veronika mne uchvátila. A také osudy dalších postav, především Zedky a Eduarda. Velmi uvěřitelné a inspirativní v tom nejlepším slova smyslu. Je vidět, že Coelho přesně věděl, o čem píše, koneckonců, v prostředí léčebny sám strávil docela dost času... Úvahy nad tím, co a kdo je v tomto světě vlastně normální, nejsou určitě nijak objevné, ale v prostředí Villete dostávají úplně jinou dimenzi: "Co je to opravdové já?"... "To je to, co jste, ne to, co z vás udělali..." "Co je to realita?" "To je to, na čem se shodla většina lidí. Ne nutně to nejlepší nebo nejlogičtější, ale to, co se přizpůsobilo obecnému přání. Vidíte, co mám na krku?" "Kravatu." "Správně. Vaše odpověď je logická a odpovídá přístupu zcela normální osoby: kravatu! Šílenec by ale řekl, že mám na krku nějaký barevný, směšný, zbytečný a složitě uvázaný kus látky, který mi nakonec ještě omezuje pohyb hlavy a nutí mě k větší námaze, chci-li dostat do plic vzduch..." Samotný Veroničin příběh, její rozhodnutí zemřít a pak poznání, že její smrt je stejně nevyhnutelná, i změna jejího přístupu k životu, jsou úžasné. A přenosné, jak je vidět na příbězích jejích spolupacientů: "Vědomí smrti v nás podnítí vůli k životu..." Dávám plný počet a doporučuji.