Víte, co je těžké? Stanovit předěl mezi uměním (chcete-li krásnou literaturou) a kýčem. Je totiž subjektivní (přestože má obojí své jasné znaky, tak ať chcete, nebo ne, na tomhle předělu se subjektivnímu vnímání nevyhnete), a proto je dost špatně určitelný, a proto kontroverzní. Se jménem Paula Coelha je právě tahle kontroverznost dost často spojovaná a já to s jeho knížkami přesně tak mám, s klidným srdcem bych některé zařadila do skupiny kýč, ale u některých bych bez váhání řekla, že jde o svébytný umělecký projev :-). A zrovna tahle mezi ty druhé patří, jedním dechem ale opět upozorňuji, že subjektivní pocity přitom rozhodují, tudíž 5* a pokus o vysvětlení proč: Líbil se mi námět, jednoznačné a největší plus je za motiv cesty – pouti (a jeho knížky s tímhle motivem řadím k tomu nejlepšímu od autora, jako v anotaci zmiňovaný Poutník – Mágův deník, tedy k jeho „značce“ a tudíž jeho svébytnému uměleckému projevu). Líbilo se mi zvolené prostředí, cíl cesty – Rusko a Transsibiřská magistrála – za mě jednoznačné kladné body. Líbí se mi i motivy proměny v životě, motivy snů, které je tak možné si splnit, tím, že se určitým způsobem vymaníte z diktátu společnosti a jdete si za svým osobním cílem … a to i přesto, že právě v tomto bodě se začínáte pohybovat na zmíněné hranici a jsou to právě ty subjektivní pocity, které pohnou s pomyslnou miskou vah na jednu či druhou stranu (a kde jsem přesvědčená, že obě mohou být správné). Samozřejmě, je tu i spousta toho, co se mi naopak moc nelíbilo, co mě při čtení rušilo, co ztěžovalo mé rozhodnutí, jestli udělit 2 nebo 5* (a připomínám, že obě varianty byly zvažovány): Takže, za vady na kráse považuji (v tuto chvíli opravdu použiji slovo „kýčovité“) zabředávání do magických tajemství života, které se autor snaží „objasnit“, a tak odhalování komplikovaných duchovních prožitků, využívání biblických a mýtických motivů, které ale (a zase, je to subjektivní pocit) v Coelhově podání vyznívají jako místy až laciné klišé: „… představte si doby, kdy jsme byli všichni částí oné organické prapolévky … minulost a budoucnost existují jen v naší paměti … současný okamžik je mimo čas … je to Věčnost … já jsem tady a jsem výsledkem všeho, co se stalo a stane … je tedy třeba rozvinout takovou strategii, která by využila vše, co je kolem vás, k tomu, abyste čelili výzvě … konflikty jsou pro lidi, kteří neumějí věci rozumně zvážit …“ atp. Tohle jsem Coelhovi opravdu nevěřila. PS: Na druhou stranu, konflikt je opravdu odjakživa základem evoluce :-), takže jsem se pro tentokrát přiklonila k 5*, a asi vás nepřekvapí, že jedna z nich je za symbol Alef :-). PS2: a taky, souhlasím s komentářem xp3 níže: „coelho je jako olivy, někdo je miluje a někdo nemůže.“

ZKLAMÁNÍ! Knihy pana Coelha mám moc rád (přečetl jsem Alchymistu, Jedenáct minut, Ďábel a slečna Chantal, Vítěz je sám), proto jsem se nemohl dočkat až si přečtu jeho nejnovější dílo. Bohužel mě kniha vůbec nenadchla! Působila na mě dojmem, že Coelho vaří z vody. Příběh postrádá jakýkoliv smysl (dobrodržství spočívá v tom, že autor podnikne "nebezpečnou" cestu Transsibiřskou magistrálou, stravuje se v drahých restauracích, spí po hotelích a pije vodku...), dialogy postav mi přišly hloupé a žádné životní pravdy kniha neodkryje. K tomu všemu jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že z pana Coelha se stal nafoukaný egoista, pro kterého je důležité jen jeho blaho a jen jeho vnitřní růst, a kterého už v životě nic nemůže překvapit, protože všechno zná (viz. opovrhování šamanem na Bajkalu - "tento rituál znám a moc od něj nečekám"). Když to shrnu, tak tato kniha je slátanina bezduchého putovaní vlakem, nudných postav, rádoby zajímavých cest do minulých životů a nafoukaného spisovatele. I když mám životní příběh pana Coelha rád, stejně tak jeho předchozí knihy, tak si myslím, že toto je obrovský "přešlap", který, jak doufám, se už nebude opakovat.