Valkýry

V knize se jistě cítit nádech tajemna, hlubokých myšlenek a mystické cesty poznání - takže něco, co prostupuje většinu Coelhových knih, ale zdá se mi, že je nedodělaná, napsaná jaksi po povrchu. Zprvu se rozvíjí slibný autobiografický příběh, který čtenáře přitáhne, navede na jakousi cestu, ale nikdy nedojde cíli.

[093/11] Kdyby to byla má první kniha od autora, určitě by to ve mně zanechalo nějaký větší dojem, ale protože mám jeho knihy poměrně zmapované, jen jsem si potvrdila tvrzení, že se tento spisovatel nevyvíjí. Je jedno jestli jeho knihy čtete chronologicky a nebo na přeskáčku, protože kdykoliv se jedná o svazek tématicky zařazený do osobních myšlenek a názorů, můžete už předem čekat další součástku starého kolovrátku s cejchem náboženství, láska, náboženství. Nevím proč nezkouší psát spíše romány, do kterých by své myšlenky promítal. Snad by měl daleko větší šanci se uchytit jako člověk kvalitní. Místo toho čtenáře zahlcuje stále stejnými poutěmi odnikud nikam a nějakým fantaskním hledáním a mistrovským oduševněním, které pro většinu lidí po dočtení znamená stejně jen málo. Znám spoustu lidí, které jeho knihy baví a odnášejí si z jejich čtení jakýsi dobrý pocit, ale neřeknou vám proč a vlastně ani neumí vyjádřit o čem to ten chlápek z Brazílie mluví. Je to jen pocit a nic k zapamatování. Jeho dílka jsem objevila někdy na střední škole. Bylo to takové to hledání sama sebe a sebeuvědomění se. Přesvědčování se, že když člověk opravdu chce, tak něco dokázat může. Neříkám, že jsem byla osvícena, ale sem tam něco mi pomohlo se rozvíjet dál. Nějaké to slovíčko a pointa myšlenek, ne ovšem kýčovité větičky rádoby intelektuála. Ale bylo to tehdy a dnes je dnes. Dnes v tom nevidím nic moc, spíše jakousi science fiction pro prapodivnou sortu lidí. Myslím si, že kdyby Coelho nebyl tak neuvěřitelně závislý na touze po schopnosti věřit, byly by jeho knihy více o něm samém a ne jen o té prvotní povrchní stránce, kterou lidstvu chce mermomocí ukazovat a vnucovat. Má své názory. Já to beru. Připadá mi ale, že člověk, který si podle celosvětových médií prošel drsným životem pod vládou krutého režimu, by mohl mít názory o něco vyspělejší a více rozsáhlé. Místo toho jsou jeho knihy velmi často intimní a na každého působí individuelně. To sice není vždy něco špatného, ale místo toho, aby napsal dvě knihy opravdu osobní a propracoval je do detailu, vyložil tam všechny své teorie o vývoji duševní části jedince a tak odvedl skvělou práci, staví mě do záškodnické pozice člověka, kterému se jeho tvorba líbí čím dál tím méně. Celkově mě tato kniha vlastně nešokovala. Ani v dobrém a ani ve zlé. Čekala jsem, že to bude průměrné a ničím originální, což ze mě dělá do jisté míry skeptika, ale už jsem vystřízlivěla a tak vím, že kdyby autor chtěl, uměl by psát jako mistr. Místo toho je to opravdu jen a pouze člověk z novinového sloupku, který vás sice může potěšit každé páteční ráno pozitivní atmosférou ve svém článku a tak vám zpříjemnit den, ale na něco většího prostě nemá. Byly tu jeden nebo dva záblesky naděje, ale ty vyhasly stejně, jako brikety po dopečení křehkého kuřátka. (A teď mám hlad.)