V bouřích ocele

Fantastická věc a nebojím se dodat, že i povinnost pro každého, koho zajímá ať už 1. světová válka, nebo zkušenosti člověka, vystavenému dlouhodobě naprosto krajním situacím. Autor se hned v roce 1914 dostává na západní frontu, kde stráví v zákopech téměř 4 roky při těch nejnebezpečnějších činnostech, ať už jako velitel zákopových stráží, nebo úderných oddílů. Prakticky všechny postavy, které se v autentických vzpomínkách frontového vojáka objeví, také dříve či později padnou. Vůbec v téhle knize prakticky na každé stránce umírá spousta lidí, přestože se nejedná o žádný komplexní popis velkých válečných operací a děj se odehrává na malých úsecích fronty. Na vojáky neustále prší dělostřelecké granáty, které zabíjejí živé a z hrobů vyhazují loňské mrtvoly, na nepřítele člověk nedohlédne, ale jakmile se najde příležitost vyřídit si to s ním tváří v tvář, najde se vždycky spousta dobrovolníků, nadšených myšlenkou vydat se do protilehlých zákopů zabíjet. Autor sám komentuje až na výjimky všechno věcně, snad až s mrazivým odstupem - ať už se jedná o jeho čtrnáct vlastních zranění, nebo o smrt spolubojovníků: "Posadili jsme se na dno zákopu, vyčkávali a kouřili anglické cigarety... Raněný se zásahem břicha, mladíček, ležel mezi námi a protahoval se v teplých paprscích zapadajícího slunce téměř blaženě jako kočka. Odebíral se ve spánku s dětských úsměvem vstříc smrti. Byl to pohled, při kterém mě nic neskličovalo, měl jsem jen pocit bratrské náklonnosti k umírajícímu." Doporučuji všemi deseti, je to snad jedna z nejsilnějších věcí, jaké jsem v životě četl. Pokud by se snad Academia rozhodla v podobném duchu navázat, přimlouval bych se za Ersnta von Salomona a jeho autobiografické knihy o poválečných bojích Freikorps proti komunistům, ať už v Pobaltí nebo přímo v Německu.

Takýto typ memoárov som ešte nečítal. Väčšinou ich z vojenskej stránky píšu generáli a podobní vyššie postavení vodcovia. Avšak takmer každodenný pohľad poručíka na život vojaka vo veľkej vojne v ktorom vykreslí smrť, prírodu, oddych, zvieratá, strasti a radosti, náladu a bojové operácie na úrovni nižších bojových jednotiek z pohľadu jednotlivca a veliteľa zároveň je umením. Z môjho osobného pohľadu by som si spomienky človeka (zvlášť Nemca), ktorý prežil v zákopoch prvú vojnu, bol niekoľkokrát ranený, dožil sa vyše 100 rokov a urobil v 20. storočí dobrú kariéru rád prečítal aj z obdobia jeho ďalšieho života.