Návštěva na Godenholmu

Asi tak nějak to, co byste čekali od Ernesta Jüngera, který si prošel brutalitou válečné zkušenosti, coby německý důstojník, zároveň byl ale vzdělancem, který se nakonec dostal od hašiše, kokainu a morfia až k experimentování s psychedeliky (LSD, psilocybin). Nejasný, surreálný příběh přechází jako vlny, což je asi nejlepší aspekt tohohle krátkého textu - ale tady to přičítám těžce vlivu LSD, pod kterým Jünger 'Návštěvu na Godenholmu' psal, s LSD měl koneckonců zkušenosti ještě před válkou a je to očividné zejména v "blendování" přechodů mezi vyprávěním/tématem/scénou a nebo taky faktem, jak na konci popisuje, že sleduje svoji ruku a jde až do "hlubokých pravd", protože nejenže je na tripu všechno zajímavý, čumět na svoje ruce, nebo nechat svoje ruce interagovat s něčím je tak trochu "typický" moment, pravda a láska, jakýsi vyšší stupeň osobnosti přebírá otěže. I přesto je těžké se tu chytit nějakých pozitivních kvalit, protože je text tak krátký, obskurní, v podstatě jen sledujeme pár postav, co si dají dostaveníčko na nějakém ostrově ve Skandinávii a popisuje se jejich historie, ale vše v takových nuancích, že chvílemi člověk cítí, že je svědkem čehosi silného, aby v zápětí byl mimo mísu, zone out. "Podobné to bylo se ženami, do mnohých setkání vkládal své nejhlubší naděje. Milovaly jeho řeč a zdálo se, že jeho melancholie přitahuje ty nejlepší. Hovor Přecházel v mlčení a už se zdálo, že se dveře svatyně pomalu otevírají. Pak zasáhla ruka osudu a ochromila veškeré sympatie. Ženy se před ním stáhly a uzavřely. Často obdivoval mořské sasanky, nádherné actiniarie žijící na útesech s jejich korunami vlnícími se v mořském proudění. Někdy, když se nad nimi mihnul stín, nebo se jich něco dotklo, složily žahavá ramena dovnitř přes okraj kalichu a zcela se uzavřely.Zůstal jen červený neozbrojený pahýl z čistého masa. Přesně tak se cítil, když zaváhal tváří v tvář zázraku. Stačil mírný větřík, a přesto bylo vše promarněno a žádné úsilí nemohlo harmonii obnovit. Přišel mráz, který sežehnul náklonnost, sotva vyrašila z pupenu. Znal dobře ten efekt a pečlivě se mu snažil vyhnout, osud ho však vždy přitáhl zpět na stejné místo. Jak rozmanité a jak moudré byly melodie, jež ho vyzvaly k tanci - nakonec ho vždy přivedly k okamžiku stržení masek. Tyto okamžiky se zařezaly do jeho rysů jako jizvy."

Kniha pro stejně naladěné jako autor knihy. Nutno žít, prožívat, zakoušet pocity, neboli znát z první ruky. Pro takové čtenáře je to povinná četba. Pro zbytek je to minimálně umně napsaná zasvěcovací novela nesoucí od začátku do konce atributy románu zasvěcení (viz Daniela Hodrová).